Drak přichází

Jeden z mých oblíbených filmů s Leem. Předvádí komplexnost své osobnosti a neuvěřitelnou sílu a rychlost vzhledem ke své váze. Absolutně neskutečné je téměř dekapitační nahulení roundhousovým kickem s charakteristickým zvukovým projevem. Všechny ty grimasy, křik, postoje, držení rukou, poskoky, to prostě Leemu nikdo neodpáře, patří to k němu stejně jako mamutí kozy k Bolo Yeungovi... (11.02.2012)

Film, který vzbuzuje především jednu otázku – je legitimní hodnotit vysoce „umělecké“ dílo, které je sice veskrze špatné, ale má svojí přidanou hodnotu v neplánovaném zábavním efektu na diváka? (Zkrátka a dobře - zaslouží si třeba pět hvězd film, který je natolik příšerný, až se u něj celou dobu smějete?) Samozřejmě, například do díla velmi talentovaných tvůrců se neustále přidávají (jakoby sami od sebe) další a další vrstvy, další významy, možnosti čtení, které nebyly původně plánované. To se potom nezřídka stává, že sám umělec je často překvapen, co vnímavý čtenář/divák objevil mezi řádky (mnohdy s velmi zajímavým efektem – jeden příklad za všechny – když se Yann Martel bavil s jedním čtenářem o své brilantní novele Pí a jeho život, čtenář se ho zeptal „A opravdu je ten tygr, co s ním Pí pluje v loďce, Bůh?“ Martel se zarazil a koukal na něj chvíli s otevřenou pusou a poté řekl: „No vidíte, to mě ani nenapadlo.“ A od té doby prý už nemůže vnímat svou vlastní knihu tak jako dřív). Celkově na tomto principu není nic až tak zarážejícího – umění není přísnou vědou ani matematikou (jak by se to hodilo tolika filmovým teoretikům) – jeho přitažlivost tkví z velké části právě v tajemství, v nevysvětlitelnosti. Velká díla dokáží neustále překvapovat nejen své příjemce, ale také samotné tvůrce. Ne vše je v rukou tvůrce a je to tak dobře - věci jako vášeň a inspirace se naplánovat nedají. Na druhé straně podobného efektu „nechtěného“ jsme často svědky i u opravdu příšerných filmařů, kteří v naší post-postmoderní době (počet „post-“ si můžete libovolně rozmnožit dle vlastního uvážení) získávají pomalu patinu opravdu významných tvůrčích osobností. A tak jsme svědky takových paradoxů, že jsou vedle sebe řazeni Scorsese a Ed Wood či Bresson a Wiseau. Nic Proti Woodovi a nic proti Wiseaovi (jehož Room je ultra zábavný), ale já osobně jsem zastáncem spíše seriózního přístupu, který nebere míru talentu jako jakýsi kruh, ve kterém když dosáhnete ve svých dílech určité nadměrné míry debility, stanete na úrovni géniů. Shrnuto a podtrženo - ačkoliv jsem se u „přicházejícího draka“ vlastně velmi dobře bavil, je neoddiskutovatelné, že se jedná o veskrze příšerný film, v němž nic nedrží pohromadě - od zápletky, přes (neexistující) motivace charakterů, až po hrozivou hudbu, kung-fu moudra typu „přes svůj prst nevidíš měsíc (a proto mě nemůžeš kopnout)“ a špatné vykrádání žánrů, jež jsou příšerné už sami o sobě. Ty dvě hvězdy jsou tak nakonec hlavně za Bruce Leeho a Johna Saxona, kteří jsou jedinou opravdu kvalitní příměsí snímku. (25.10.2017)

║Rozpočet $850,000║Tržby USA $25,000,000║Tržby Celosvetovo $90,000,000║ Bruce Lee v plnej paráde, v tomto prípade mi ale chýbajú odľahčenejšie scény potom by to bolo možno znesiteľnejšie a určite aj zábavnejšie ako to bolu vo filme Cesta draka, keď sa to bere vo vážnom duchu nie je to úplne ono. /60%/ (20.04.2006)

S nadsázkou mohu říct, že Enter the Dragon je tak trochu "James Bond meets Mortal kombat". Máme tady Bruce Lee v utajení nasazeného do ukryté bojové základny, ale naštěstí místo zdlouhavého plížení se stínem je ve středu dění turnaj nejlepších bojovníků světa (asi). Někteří se Brucovému kvílení a pištění při každém úderu možná budou smát, ale bojový skill mu upřít nelze, je to zkrátka kung-fu legenda v akci... Tempo je však na akční film pomalé, veškeré dění je sice nesrovnatelně stravitelnější než stupidní a nudná Cesta draka (beze srandy, tento film je o třídu výše!), ale stále se nejedná o nic, čím bych se dokázal pobavit znovu. Navíc ani kamera v řadě scénách není zdaleka ideální. 7/10 (24.07.2012)

Na tyhle filmy člověk opravdu nekouká kvůli scénáři nebo hereckým výkonům, to by musel vyletět z kůže. Jestliže je tohle poslední dokončený film Bruce Leeho, tak musím konstatovat, že za svou hereckou kariéru se naučil smát, mračit, tvářit se jako borec a jako psychopat. Pokud jde o samotný boj, tak Bruce Leeho si ho pořádně užijeme až tak v poslední třetině filmu. Na očekávané střetnutí Bruce-Bolo k mému velkému zklamání nedošlo a závěrečný souboj s největším padouchem to věru nenapravil. Dějově pak film zachraňují dvě kladné vedlejší postavy, které ostatně také nebojují špatně. Nakonec Kung-fu je ve filmu na slušné úrovni, a i když klasicky zvukově stylizované, je to jediná věc, díky které se na film dá dívat. (12.06.2005)