Život po životě

Nečekal bych, že filmovou variaci na legendární knihy Raymonda Moodyho natočí právě nestor amerického filmu Clint Eastwood. Ale možná právě v tom je ona metonymická propojenost - právě Eastwoodův pokročilý věk otevírá panu režisérovi přístup k novým, možná nejzásadnějším tématům. Jistě tu vzniká generační bariéra, ale kdo ví, čím budu žít já za nějakých 40 let. Eastwood možná až překvapivě používá postmoderně laděný koncept několika zdánlivě nezávislých příběhů, které se v jistém momentu spojí a vytvoří pevný kontext, jak to známe z filmů o generace mladších tvůrců - Alejandro González Iñárritu a jeho Amores perros a především Babel, nebo Paul Thomas Anderson s Magnolií. 3 příběhy setkání se smrtí (pikantní je, že film byl právě stažen z distribuce v Japonsku, neboť sekvence s tsunami je tam až příliš aktuální a bolestivá), 3 části západního světa, 3 lidská dramata (brilantně sofistikovaná - to britské především sociální, to francouzské osobní a psychologické, to americké pak angažující se a nosné... A při jeho sledování mne napadla jediná výtka k celému konceptu díla - kdyby se tvůrci soustředili jen na jednu dějovou linii a vybrali si osudy jen jednoho hrdiny, Clint Eastwood by natočil opět svůj staromilsky klasicky vyprávěný film, možná by bylo vyznění stejně silné, jako v předchozích mistrových opusech. Takhle se nemohu zbavit dojmu, že mi k absolutnímu zážitku skutečně nějaká podstatná složka snímku chybí... (19.03.2011)

Clint Eastwood a film, který se zabývá smrtí a o tom, zdali skutečně existuje "život po životě"? Tak to musí být film roku, sem si říkala. Bohužel se tak nestalo a mě čekalo velké zklamání. Eastwoodovi podkopává nohy především scénář, film jako takový totiž rozhodně není vůbec špatně natočen. Největší problém Hereafter je ten, že dané téma je naprosto nevyužité a přitom mělo tak velký potenciál a ještě k tomu za kamerou Clinta Eastwooda, čekala jsem emocionální nálož a ono nic, toto je snad první film Clinta za poslední dobu, který mě emočně vůbec nedostal. Nejvíce mě bavila dějová linka s Georgem v podání skvělého Matta Damona. Já rozhodně doporučuji se na film podívat, není to ztráta času, mě jen po skončení filmu strašně mrzelo to, že ten úžasný potenciál, který v sobě film ukrýval, vyšuměl úplně do ztracena a i já musím přiznat, že se jedná o nejslabší Clintův film, co jsem viděla. Není to však úplně vina Clinta, tady za to může především ne moc dobrý scénář a špatné uchopení celého tématu. (03.03.2011)

Tři dějové osy, z nichž se každá odehrává na jiném konci světa. Dvě masově katastrofické události, které příběh náhle protnou. Jedna scéna s Derekem Jacobim, která mě nesmírně potešila, protože mám pocit, že mu za měsíc před jedním glasgowským divadlem budu říkat přesně to samé co v tomto filmu Matt Damon. To vše zabaleno do několika silně subjektivních pocitů, kvůli kterým mám ten film už po prvním zhlédnutí ráda a kvůli kterým ho ani nepovažuji za nudný. A to i přesto, že si moc dobře uvědomuju, jak v porovnání s některými Eastwoodovými staršími filmy musí působit nevýrazně nebo že ta modrá barva v hodnocení mu náleží asi stejně automaticky jako i plakátu. Jenže... Hereafter mě donutil zamyslet se. Ne nad posmrtným životem, ale nad několika tématy, kterých se film jen lehce dotýká. Třeba nad tím, zda výběr životního partnera nejde lehce mimo nás, když se dáme s někým dohromady jen proto, že nás třetí nezávislá osoba prostě hodila do stejné pracovní skupinky. Ne za děj, herecké výkony nebo zpracování, ale za to, co jsem si z tohoto filmu vzala, dávám Hereafter čtyři hvězdy. (31.01.2011)

Je to úplně nějak jinak natočené a zvláštní, než jsem byl od Eastwooda zvyklý a překvapilo mě, že to má na svědomí právě on, protože mi to k němu vůbec nesedělo. Bohužel příběh je odvyprávěn tak zmateně a prezentován ještě hůř, že ve výsledku film není ničím zajimavý, i když se zabývá myšlenkou posmrtného života, či existence nebe. Ani spojení dvou jazyků ve filmu nefunguje, spíš rozčiluje. (18.07.2018)

Scénář jak od patnáctiletého dítěte s omezeným pohledem na svět. Film, který neví, co chce vlastně sdělit, kam a jak se ubírat, a postrádá přesah (který mám u eastwoodovského formátu právo čekat). Bylo by úplně jedno, kdyby trval 90, nebo 200 minut. Jenže co je nejhorší, ono to docela příjemně uteče a moc dobře se na to dívá - což může mít řadu příčin a žádná z nich nemá blízko k objektivitě. Těžce hodnotitelná vynikající průměrnost. (28.02.2011)