Holy Motors

Holy Motors najlepšie pripodobniť k cirkusu, pretože inak by musel balansovať medzi kategóriou gýča a "art filmu". Ani k jednému sa však film neblíži. Tento fascinujúci kúsok je exibíciou, ktorá sa nehanbí žiadať potlesk publika po každom výstupe, či nadľahčenej scénke z toho ktorého žánru. Film sa šialene vážne neberie, premrštený Lavant, "smrteľne vážne" násilie, sebapoškodzovanie a trocha explicitného sentimentu navodzuje úsmev, . HM svoje jadro hľadá v drobných zvratoch, odklonoch od šablóny, v scénach, ktoré spočiatku uvádza ako žánrovo uzavreté. V ďalšej rovine odkrýva film svoju podstatu práve v štylizovanej forme - upnúť sa na radosť z pohybu, svetla, hudby, obrazu... V tom je číra radosť! ... Holy Motors síce núka množstvo podnetov na úvahu, jeho zámerom však žiadna kontemplácia nie je. Načo filozofovať tam, kde film zobrazuje všetky odtiene skutočnosti? ... Sformuluje len pár nápevov, ktoré sa vo víre filmu zlievajú v jedno: Čo nás to tak na tých filmoch púta? Čo púta masy v kinách na blockbusteroch? A čo púta Nás hrať dennodenne do úmoru naše role? (11.04.2013)

Je to opravdu zvláštní, protože Caraxovo Hovno jakožto příspěvek do povídkového filmu Tokio se mi opravdu líbilo a považoval jsem to sice za navýsost ujetou, ale zároveň provokativní a zábavnou hříčku. Stejný motiv a zároveň styl použitý v Holy Motors mně přinesly nanejvýš nepříjemný zážitek, na který hodně dlouho nezapomenu. První půlhodinu jsem se pouze brutálně nudil, v dalších minutách jsem na nudu zapomněl pod dojmem čím dál silnější nenávisti, kterou jsem k téhle konstrukci začal pociťovat. Intelektuální onanie toho nejhoršího ražení, která naprosto oprávněně uvádí do extáze všechny ty vytříbené estéty, kteří jsou ochotni hledat ty nejskrytější významy nejlépe i tam, kde vůbec žádné nejsou. Netvrdím, že to je Caraxův případ, umím si samozřejmě představit hned několik vysvětlení téhle hříčky, nicméně na režisérovu hru jsem v žádném případě nedokázal přistoupit a jedno vím docela jistě - kdykoli v budoucnosti se jeho jménu velkým obloukem vyhnu. Popkorňáci nejspíš nebudou mít důvod ztrácet s Holy Motors čas - a zcela oprávněně, nemá jim totiž co nabídnout - líbit by se mohl nejspíš těm, co obdivují tvorbu Petera Greenwaye. Za sebe můžu říct, že jsem od dob Greenawayovy 8 1/2 ženy nenadělil žádnému filmu odpad s tak perverzní rozkoší jako právě Holy Motors. Tenhle film můžete buď milovat, nebo nenávidět - nic mezi tím. Ti, co dávají alibisticky 3*, obelhávají buď sebe nebo ty druhé. Mohl bych pochopitelně vyzvedávat perfektní kameru, herecký výkon Denise Lavanta nebo mondénní ksichtík Evy Mendes, ale raději někdy jindy a v jiném filmu. Celkový dojem: 0 %. (26.11.2012)

Popravde k úplnému doceneniu (pokiaľ si nerobíte poznámky) HM by som dospel asi až po druhom pozretí. Pocitovo to na mňa ale fungovalo takmer dokonale a následne čiastočne aj intelektuálne a preto sa mi chce vo filme babrať stále ďalej. Že sa dočkám pána Merdeho znova som vopred nevedel a vlastne je aj šťastná náhoda, že som si Tokyo prednedávnom pozrel. Ako človek takmer neznalý Caraxovej tvorby ma týmto kontroverzným dielom, a jeho dnešným masterclassom na pôde VŠMU, navnadil na svoju staršiu tvorbu. Ten jediný starší film, ktorý som od Leosa videl, Milenci z PN, mi už dávno vyfučal z hlavy. HM je pre mňa dôkaz, že aj čistý art (alebo samozvaný art ak chcete) môže fungovať aj ako výborná komédia. (19.03.2018)

Hodně zvláštní film a jednoznačně bizzare roku. Carax je výborný režisér, to je asi jediné, na čem se diváci shodnou. Obrazová kompozice i barevné cítění je fantastické a na některé scény je radost se dívat. Tím to ale asi končí. Pak se začínají názory diametrálně lišit a mám dojem, že o to jde. Holy Motors nepochybně smysl má, nemyslím si, že Carax by ten film natočil jen tak, problém je ho rozklíčovat. Má to být satira na společnost? Má to být drama? Nebo snad podobenství? Těžko říct a možné je asi cokoli. Lavant tu jednoznačně kraluje a celý film je jeho, všechny role si užívá a odvádí opravdu prvotřídní výkon. Ostatní jsou jen do počtu, i když třeba Kylie Minogue nebo Eva Mendes potěší a příjemně překvapí. Jinak ale jde o skutečně zvláštní zážitek, který někomu bude lézt extrémně na nervy, druhý u něj bude chrochtat blahem. Já jsem rozpolcený, proto musím zůstat na třech hvězdách, protože tu jsou momenty, které se mi hodně líbily (kráska a zvíře, žebračka), na druhou stranu tu jsou chvíle, které šly mimo mě (úplný konec s opicemi a mluvícími auty, umírající stařík). Dávám 50% s tím, že kdybych se na to ještě někdy podíval, můžu klidně přidat, nebo ubrat. (22.11.2012)

Tedy, totálně originální úlet! Ponoření do zcela jiného filmového světa. Celý čas jsem si říkal, proč se to jmenuje Svaté motory, a postupně mi začlo docházet, že tvůrcům při natáčení filmu asi fakt nic svatého nebylo a zůstává zde s relativně nepoškrvněnou pečetí snad jen ten motor oné rozjeté limuzíny, který prostě plní svou důležitou roli při neobvyklých cestách směřujících k nejrůznějším setkáním. Proč ale motory v množném číslu? Nechte se překvapit, v závěru z toho vyvstane rozhodně zajímavá pointa! Ne všechny scény mi byly úplně sympatické (ta tanečně sexuální teprve ne), co se mi však vedle spousty originálních nápadů začlo postupně líbit, byla myšlenka ohledně střídání různých tváří pomocí převleků, stejně tak střídání růzých absurdních, sci-fi, černohumorních a provokativních momentů i vážnými okamihy jakoby najednou ze života (např. po dlouhé době vší té bizardnosti rozhovor táty s dcerou o lhaní a možnosti vzpamatovat se z chyby či neúspěchu), plus hudbou a poezií (těsně poté onen táta-záhadný muž rozjíždí nádherný akordeonový koncert přímo na ulici). Neznám předchozí režisérovu tvorbu, takže často zmiňované odkazy šly mimo mne, přesto mne ta proměnlivá jízda se střídáním tváří nakonec svou atmosférou celkem pohltila. A mohl jsem si užít mimo klasického obsahu alespoň dvě miniroličky slavných, neb Michela Piccoliho jsem nedávno viděl jako mladého ve filmu Pohrdání (1963), a Kylie Minogue mne svými hity pro změnu provázela pro změnu v útlém dětství – bylo fajn díky tomuhle filmu vidět, kam se legendární pop diva tanečních hitů (z nichž po dvaceti letech mnohé značně zestárly) posunula, zajímavým způsobem zde ztvárnila ženu s tajemnou pověstí a zazpívala pěknou muzikálovou baladu. Myslím, že její zdejší píseň kladoucí otázku o tom, kdo vlastně jsme, patří k těm scénám, které celému filmu dodávají hlubší myšlenkový podtext... (04.09.2019)