Dvojí hra

Příběh o tom, jak korporativní James Bond najednou zatoužil po důvěře na chladném hřišti profesionální špionáže. Nebo také příběh o rivalitě. Duplicitní. Nebo také ne. Nebraňte se, chytněte se té šarmantní ruky, u níž nevíte, co skrývá v rukávu a nechte se během dvou hodin protáhnout všemi těmi slepými uličkami. Naposledy mě takhle zábavně zatahal za nos Christopher Nolan s geniálním Dokonalým trikem. Dvojí hra Tonyho Gilroye stejně jako zmíněný Nolanův film nechce diváka ohromit „prostým“ zvratem, který postaví na hlavu předešlé události, místo toho si hraje divákovou pozorností, nutí ho k dedukcím a důmyslným dávkováním informací ho neustále překvapuje a nechává v nejistotě. V tomto případě to je nejistota totožná s tou, která sužuje samotné postavy, které v oblasti špionáže a dvojitých agentů nemůžou očekávat takový komfort, jako je důvěra. Vždyť on už samotný McGuffin tohoto filmu nabývá čistě abstraktní formy, což na důvěryhodnosti také rozhodně nepřidává. ____ Tony Gilroy napsal a zrežíroval vskutku šarmantní film, který v rovině špionážní/podrazácké navazuje na důvtipné heist-movies 60.-70. let. Vzhledem k soudobé kinematografii se nejvíce přibližuje komerčnější tvorbě Stevena Soderbergha, konkrétně Zakázanému ovoci a trilogii Dannyho parťáci. Jakožto romance je Dvojí hra poněkud krutější podívanou, neboť vzhledem k (nejen) tušenému podrazáctví postav nemůže divák zcela identifikovat pravdivost a sílu vztahu mezi postavami. Veškerá tato nedůvěra se pak stává jedním z ústředních témat celého vyprávění a moment, kdy se nedůvěra mezi ústřední dvojicí vyhrotí, zapůsobí na diváka o to více, neboť i on se vzhledem k celému konceptu díla nachází v podobné situaci…pro něho je ta situace ale nesrovnatelně příjemnější, neboť mu stačí se prostě nechat vést za ručičku a každý okamžik, kdy svému voditeli naletí, vzbuzuje spokojené ušklíbnutí. Tony Gilroy mi nabídl hru, jejíž pravidla mi zpočátku byla zapovězena, na jeho hru jsem i tak přistoupil a musím uznat, že jsem se nakonec královsky pobavil. 90% (08.07.2010)

Chvíli jsem měl na jazyku, že by se film neměl jmenovat Duplicity, ale Debility. Nejen že jsem usínal nudou, ale ještě mi hlavní představitelé byli neuvěřitelně nesympatičtí! Přitom když Clive posledně hrál s Julií, byla to křišťálově vybroušená konverzačka a dle mého životní role Robertsové. Pochopitelně mluvím o filmu Closer. Dvojí hra se ale vůbec nepovedla. Normálně mi flashbacky nevadí, ale když se s nimi umí pracovat. Tak šíleně ubíjející časově rozházený bordel jsem snad nikdy neviděl!! Fuj!(ale abych jen nekritizoval, Paul Giamantti a Tom Wilkinson jsou geniální!..jak jinak:-) ) (12.07.2009)

Vtipnější závěr nezachránil tu dvouhodinovou nezáživnou hru (nudu). Jedna napínavější scéna s poslaním onoho vzorce přes kopírku z budovy A do budovy B je opravdu dost málo. Tempo je neskutečně uspávací a přiznám se že jsem tento film nedal na jeden zátah. Několikrát si film pohraje s pozorností diváka s titulky: Před dvěma lety, před 18 měsíci, před 15 měsící, atd. První hodinu jsem se dost ztrácel. Pak se už něco začne dít, ale konec se blíží. Závěr je sice laskomina, ale to je málo. (27.09.2009)

Mně tenhle film přišel neuvěřitelně debilní. Oni z toho udělají takový ten pohodový thriller s nadhledem a atmosférou jak z Dannyho parťáků, ale z hlavních agentů - Clive Owen a Julia Roberts, mi je hrozně k smíchu. Ne tím, jak je hrajou, ale spíš tím, jakými agenty v tom příběhu vůbec jsou. Vždyť oni hrajou agenty, kterí chtějí nějakou posranou recepturu na nějakej šampón. Co to jako kurva je? :-D (28.05.2012)

"Tys mě chtěla dostat! - A tys mi zrušil buzení! - Tak jsme si kvit." Milostné popichování dvou citově zdegenerovaných agentů mě poměrně bavilo. Jejich vztah byl navíc podpořen nějakými těmi miliony dolarů na kontě, což v dnešní době dává smysl, ale na můj vkus to celé příliš záhadně kmitalo v čase, hladce předvídalo tahy o dvě partie dopředu a přitom se mě to ještě snažilo přelstít rafinovanými úsměvy. Přesto mě tato hra, směle rozehraná minimálně na pět světových stran, svou překombinovaností občas donutila k seriózně udivenému pohledu. (31.03.2016)