Hugo a jeho velký objev

Hugo je neuvěřitelně komplexní rodinný film a zároveň je také velmi osobním filmem Martina Scorseseho, neboť on sám je vlastně oním (dětským) hlavním hrdinou, on sám se vyznává ze své životní lásky ke kinematografii, k filmu coby osudovému médiu, k celoživotnímu okouzlení. Hugo není obyčejný dětský film, je to snímek ryze postmoderně koncipovaný, fungující v několika vrstvách, jednak dětský (spíše klučičí) a tak zvláštně posmutnělý (melancholický) dobrodružný film (s důrazem na Verneovské okouzlení světem mechaniky a všelikých, nejen hodinových, strojů a hejblátek...), zároveň ale fiktivní metafilm o vzniku legendárního snímku z ranku rané fantastiky (zdráhám se ještě napsat sci-fi) Cesta na Měsíc, fungující zčásti rovněž coby fiktivní biografický film týkající se umělecké dráhy pionýra světové kinematografie, kterým byl režisér Georges Méliès (Ben Kingsley mu je dokonce podoben věrně i fyzicky), Martin Scorsese prostě v duchu svého velkého předchůdce rozehrává fantaskní hru s divákem. Je to krásná, byť velmi melancholická filmová cesta, která nás dovede až na samý úsvit kinematografie, jíž především vzdává Marty poctu, ostatně to je leitmotivem většiny jeho posledních filmů (vzpomeňme Letce a život Howarda Hughese, kde se tak děje konkrétně biografickým rámováním skutečné legendy světového filmu, podobně jako v Hugovi). Postmoderně příznačný je i synkretismus jednotlivých vlivů, či důraz kladený na silný audio-vizuální požitek, formu, 3D obraz, efekty a smyslové potěšení. Hugo je krásný film, který docení především poučený divák, ale i bez znalostí kontextu tu pořád zůstane řemeslně dokonalý a skutečně mimořádně originální a kvalitní snímek, který jasně mluví o tom, že Martin Scorsese není jen tak nějaký obyčejný režisér, ale jedna z největších postav světové režie všech dob... (04.02.2012)

2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo... (03.02.2012)

Nebýt konce, který nás provede historií filmu a umožní nám nahlédnout za "oponu" při jejich natáčení, ještě bych z hodnocení slevil. Abych řekl pravdu, docela jsem se nudil. Čekal jsem nějaké drama s robotem, třeba že nakreslí mapu k pokladu nebo tak, ale Scorsese to měl evidentně jinak nalajnovaný. (28.01.2012)

splněný sen salónního intelektuála s lehkou obeznámeností s počátky kinematografie a právě tak noční můra filmového historika. bez mála v každém koutě mizanscény, skrze kterou se nezadržitelně dere až nabubřele okázalá kamera, vanou chuchvalce páry. jen s minimem výjimek zahlcuje každý obraz barevnými filtry výstředně zabarvené světlo, prýštící často odkudsi z tajemných zdrojů zpoza záběru. obojí přiléhavě odpovídá podobné obskurnosti, která halí počátky kinematografu a Scorsese se rozhodl neusilovat, neobjevovat, netvořit. přijal mýtizovaný obraz o pionýrech raného filmu takový, jaký byl, včetně těch nejhanebnějších báchorek vysněných filmovými nadšenci, smíchal jej s fakty a nad to přidal další, ještě tužší vrstvu temné mlhy, která vzešla ze základního dějového soukolí románové adaptace. vlastně i použitá metafora s hodinovým strojem je nesmírně přiléhavá. Hugo vskutku je stvořen metodou hodináře. přesně to zdůvodňuje jeho neživotnost a nevěrohodnost a přesně proto také selhává ve svém vůbec největším přiznaném cíli - v uctění Mélièsova díla. jelikož Hugo nemá co společného s uměním spřádat sny z látky kinematografie, se schopností uhranout duše a zprostředkovat téměř metafyzický dotyk mezi člověkem a ... čímsi. rozdíl mezi uměním a kýčem je rozdíl mezi přirozenou oduševnělostí a mechanickou vypočítavostí. a tak se přiznám, že přes nejlepší diváckou snahu, na kterou se zmohu, se mi Hugo nelíbil, ač je to v jistém smyslu vynikající film. precizní. sterilně precizní. (23.06.2012)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)