Nikdys nebyl

Zajímavé to bylo do chvíle, kdy jsem zjistil, že celý zbytek filmu zajímavý nebude a že se nic nestane. K tomu vyloženě rušivý a otravný soundtrack a matoucí prostřihy z minulosti, které neměly vůbec žádný smysl. Trvat to ještě o pár minut déle, šel bych s hodnocením ještě níž, ale i tak to byla celkem bída. 30% (22.04.2018)

Film tak krátký a tak emočně i dějově plochý, že ve mně nestačil vzbudit ani minimum emocí. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jen sleduju snahu natočit něco, co bude vypadat jako něco jiného. A je celkem fuk, jestli to měl být Taxikář, Leon, Oldboy, Drive, anebo cokoliv jiného. Ani jedno to není a samo o sobě to také nefunguje. Ramsay se evidentně snaží z filmu dělat artovou civilní špinavost, zároveň ale chce být cool (protože takové filmy prostě fungují když jsou cool) a každou touhle rovinou jde sama proti sobě. Výsledek je tak jednoduše nijaký, bezkrevný. 4/10 (04.04.2018)

Hodně zvláštní záležitost, která by se snad dala nazvat jakýmsi artovým thrillerem, pořád je to ale hodně vzdálené. Synopse je tentokrát divákovi nápomocna, protože spoustu věcí se z filmu nedozví (třeba to, že Joe je veterán z války a bývalý agent FBI), neboť Ramsay zcela záměrně pracuje pouze s náznaky a flashbacky, z nichž si musí divák sám složit finální příběh. Ten ale zdaleka na všechny otázky neodpovídá (proč si celou dobu dává Joe na hlavu pytlík?, znásilnil senátor svou vlastní dceru?) a zanechává diváky v nejistotě, která ale v tomto případě asi není úplně na místě. Autorka také zcela záměrně neukazuje brutální akci, k níž vede dlouhá příprava, vždy se soustředí až na chvíle po provedení. Spolehla se také na poměrně hutnou a nepříjemnou atmosféru, která funguje po celou dobu a dává tušit, že se kolem hlavního hrdiny děje něco nehezkého. Film ale stojí a padá na Joaquinu Phoenixovi, který je vynikající a brilantně nechává nahlédnout do nitra své postavy a zároveň táhne vše dopředu díky svému charismatu a výrazu. Oné artovosti je ale ve výsledku až moc, což se projeví zejména v závěru, který je jen těžce interpretovatelný a chybí mu nějaký zásadnější dopad. K dobru ale nutno Ramsay přičíst to, že vzhledem k pomalému tempu a prakticky nulovému ději zvolila krátkou stopáž, která je únosná a má jen minimum vysloveně prázdných momentů. You Were Never Really Here určitě není špatný film a klasický žánr se snaží pojmout trochu jinak, jen je na můj vkus až moc artový, trochu zahleděný sám do sebe a nemá potřebu s divákem jakkoli komunikovat. 60 % (19.08.2018)

Máme tu další zmršenou snahu o art, jehož režisérkou není nikdo jiný, než Lynne Ramsay, jejíž filmy mi buď absolutně nesednou nebo prostě neumí točit. Tohle je totiž takové nic, u kterého je třeba být hodně pozorný, jinak z toho budete zmatení až běda. Já se chytal a zmatený jsem nebyl, ale díky tomu jsem viděl spoustu děr ve filmu. Traumatické vzpomínky nudí, než aby zaujaly, hlavní hrdina nemá charakter, díky kterému byste si na něj aspoň udělali nějaký názor a jako celek je to strašně odbyté. Plusy to ale má, třeba Joaquin Phoenix hraj fakt dobře, soundtrack je občas taky dobrý (hlavně při pohřbu, to je jediná funkční scéna) a sem tam pár dalších scén ujde. Za tohle 2*. (25.04.2018)

Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85% (09.10.2017)