Duna

Žánr sci-fi má jednu velkou slabinu: futuristické objekty v něm velmi rychle stárnou. Věci jako vesmírné koráby, přístrojové desky, zbraně etc. tak v lepším případě vypadají staře, v horším legračně a v tom nejhorším směšně a "nekoukatelně". Samozřejmě/bohužel/také (nehodící se škrtněte) Lynchův snímek DUNA je stižen touto "sci-fi chorobou". Toto je však fakt, který žádný autor neobejde a nepřekoná - s tím si musí nakonec poradit divák sám. Tvůrce však může tuto situaci divákovi zjednodušit řadou jiných "vychytávek" (kvalitním dějem, hereckými výkony, hlubokou myšlenkou). Lynchovi se to z větší části podařilo. Ne že by se jednalo o jeden z Lynchových nejvydařenějších snímků (spíše opak je pravdou), ale přesto se ve svém žánru a vzhledem k datu natočení jedná o nadprůměrný sci-fi/fantasy snímek. Na snímku si především cením drobných (klasicky "Lynchovských" = potemnělých) detailů... a také zajímavého a netypického "rozmlouvání se sebou samým", které se objevuje u jednotlivých postav. Shrnuto a podtrženo: v rámci tvorby Davida Lynche jde o jeden z nejslabších filmů; v rámci světové kinematografie a v žánru sci-fi/fantasy se stále jedná o dílo nadprůměrné. Výsledný verdikt? Váhám mezi 3 a 4 hvězdičkami... (27.10.2003)

Od Davida Lynche skutečně přežiju s čistou kůži jenom Sloního muže, a to jsem si myslel, že Duna by taky nemusel být žádný problém. Byl. Už když si vzpomenu na ty souboje, to zpracování (krom toho že příběh planety Arakis zfilmovat prostě nejde) se mi taky nemůže z palice vymazat fakt, že ten mini-seriál co jsem tehdá viděl v televizi mě bavil daleko víc, neměl ten Lynchovskej původ. Pravda je, že ten film je zase, jako obvykle, zvláštní, ale rozhodně na něm není nic natolik zajímavého, že by stálo za to to dokoukat, nedejbože si pustit speciální přestříhodinovou verzi. To bych asi upad do bezvědomí a probral se na planetě s halucinogením kořením. Tak nějak mi došlo, že halucinogení planeta je pro Lynche jako stvořená...Ten příběh má myšlenku a tenhle film je trikově tak nějak, na jednu stranu geniálně, na druhou stranu hrozně dementně ztvárněný. Chtěl jsem to vidět, a tak jsem se dočkal, každopádně vím, že když Dunu, tak hlavně knížku, nebo něco, co dokáže alespoň příběh knihy rozvrhnout do přijatelnější podoby a ne tolik umělecké jako to Lynch udělal s tímto kusem. (12.10.2009)

"Adaptování literárního díla do filmu je jako demolice," řekl Ian McEwan v souvislosti se zpracováváním vlastního románu Pokání do podoby filmového scénáře. Jasně, za cenu osobitého pojetí to ještě není nic špatného, ba naopak. Ale nemilosrdný 137 min trvající sestřih všemocného studia a přidané dovysvětlující voice-overy, které se často pohybují na úrovni Teletubbies - to už není demolice, to je (s ohledem na geniální Herbertovu plnoštíhlou knihu) přímo pangalaktické ZLO. V jistém ohledu tedy Duna dopadla podobně jako Skvělí Ambersonové mága Orsona Wellese, s tím rozdílem, že u Ambersonů se producentská diktatura pojistila ještě nenávratným zničením veškerého vystříhaného materiálu. Resumé je proto takové jaké je: Vizuálně téměř dokonalé, vlastně i epické, nečekaně deprimující a temné, víceméně hvězdně obsazené, přeci jen i hudebně zajímavé, ale zároveň neskonale naivní, nezvládnuté a pouštními supy obrané na samotnou kostní dřeň. Nejslabší a rozpačitý úsměv vyvolávající Lynch. Neprávem? 2,5* (26.11.2008)

Mezi 15. a 30. rokem jsem měl období, kdy jsem ujížděl na sci-fi v jakékoliv formě, ale k Herbertově Duně jsem se nedostal. K fantasy, které si berou ze sci-fi jen prostředí, jako je třeba populární série Star Wars, jsem měl už tehdy odpor a Dunu jsem vyhodnotil jako obskurní záležitost. Lynchovo zpracování provázely rozporuplné reakce a sám režisér označil snímek za jediný, od kterého by se nejradši distancoval, a jednoznačně za svůj omyl. Přesto jsem byl zaskočený tím, jak zoufale neumětelsky a brakově na mě zapůsobil. Začínal přitom tak hezky, pohledem do tváře Virginie Madsen, která ve svém mládí patřila k nejpůvabnějším herečkám Hollywoodu. Jenže pak už bylo všechno špatně. Nevhodný casting, děsivě přehrávající padouši, mizerné kulisy. Dnes už vypadá Lynchova Duna jako parodie sebe sama, i když ze záměrné parodie žánru bych Lynche rozhodně nepodezíral. V témže roce vznikl Gilliamův Brazil, který i po řadě dekád působí díky stylizaci a originalitě pořád výborným dojmem. Tohle je paskvil, který má to štěstí, že jej natočil kultovní režisér, a přítomnost slavného jména mírní divácké reakce a dovoluje nasazovat růžové brýle i tam, kde to není namístě. Je zajímavé, že třídílná televizní adaptace na mě působila nepoměrně sympatičtějším dojmem, a na ČSFD si stojí hůř než tenhle kousek. Ano, lze tu najít v první půli pár zajímavých a působivých obrazů, dva tři herce, kteří se tu našli, ale zápory mnohonásobně přebíjí těchhle pár drobných kladů. Odpady nehýřím, vlastně naděluji velice zřídka, ale tohle byla opravdu bolestná ztráta času. I naivní barvotiskový Flash Gordon působí neskonale diváčtějším dojmem, minimálně nenudí a takový Paul Verhoeven se svým Total Recall by mohl Lynchovi vysvětlit, jak se má natáčet brakové sci-fi. Lynch dílem nudí, dílem svým neumětelstvím způsobuje trapné rozpaky. Celkový dojem: 10 %. (09.11.2020)

Perfektní film, který vznikl, když se výjimečné literární předlohy chopil výjimečný režisér. Mnoho z knihy zůstalo zachováno a navíc filmu vtiskl Lynch svou unikátní vizuální stránku (včetně několika pro Lynche tolik typických "nechutností"). Možná zamrzí vynechání několika IMHO důležitých scén z knihy (souboj Paula a Fremena a následný Paulův pláč, zabití Paulova dítěte Sardaukary atd..), ale myslím, že tento film se nese přesně v duchu Duny. Ovšem je pouze pro "znalé". (BTW tu director´s cut verzi bych viděl velmi rád...) (04.11.2002)