Tenká červená linie

„Myslíš, že budeš trpieť menej, lebo si miloval Dobro?“ Terrence Malick je maliar kinematografie. TENKÁ ČERVENÁ ČIARA je jeho tretím filmom (prvý nakrútil v roku 1973), čo značí, že každý jeho nový film je niečo, čo už ani nie je film v bežnom ponímaní, ale nová obdoba americkej (minimálne) kinematografie. TENKÁ ČERVENÁ ČIARA, majúca premiéru v rovnaký rok, ako Spielbergovo ZACHRÁŇTE VOJAKA RYANA (teda 1998), s ktorým bojovala o Oscarov, vás prekvapí. Nech už od nej čakáte hocičo: vojnový film alebo filozofickú melodrámu s existencionálnymi dialógmi. (30.09.2006)

Vôbec ma to tak neoslovilo ako napríklad Zachráňte vojaka Ryana. Muzika od Hansa Zimmera je síce veľmi pekná, ale za čo na filme strhávam najviac bodov je tá nezáživnosť. Mne osobne bolo úplne jedno, či tí chlapi prežijú, alebo či zomrú. Bolo mi jedno čo budú robiť, koho odrovnajú, aké mali pocity, proste ma film nedokázal vziať za srdce. Takéto skvelé herecké obsadenie sa len tak nevidí, ale Malick za kamerou všetko len pochová. Keby sa tohoto zmocnil Spielberg, alebo Cameron, bol by to určite iný film. Hudba pri záverečných titulkoch ma ale dostala. Myslím, že to bolo ale už neskoro. (18.01.2015)

9 / 10 Komorne pojatý vojnový snímok plný filozofických úvah o zmysle ľudského bytia okorenený desivo naturalistickými bojovými scénami, v ktorých uvidíte zomierať poprednú hollywoodsku hereckú smotánku. Sústo pre skutočných filmových fajnšmekrov. PS: Ak existuje film, pri ktorom si uvedomíte, ako málo stačí a život plynule prejde v smrť, tak je to práve tento majstrovský kúsok - jediný neuvážený krok cez tenkú červenú čiaru a nič vás už nezachráni. (29.12.2005)

Drsná, pomalu plynoucí, nepříjemná, frustrující, velkolepá, nezřetelná, syrová, přenádherná výpověď zdánlivě o ničem, avšak ve skutečnosti právě o tom hlavním, o co ve válce jde. Kdybych se to pokusil pojmenovat nebo jakkoli vyjádřit slovy, nemohl bych než zoufale ztroskotat. Právě ta nepojmenovaná úzkost, nesmyslnost, zbytečnost jsou tím, co odlišuje správný válečný film od trochu digitálně nakupené akční zabíječky. Postavy neuvěřitelně splývají, děj se jaksi ztrácí v sám sobě a všemu tvoří doprovod vypjaté monology, které jsou podivnou modlitbou bůhví ke komu a bůhví za co. Jedinou slabinou filmu je jeho krátká stopáž, něco takového bych dokázal sledovat věky. (06.01.2005)

Tohle byl první film, na nějž jsem šel dobrovolně do kina a měl chuť z něj odejít stejně, jako to udělala asi třetina lidí v sále. Vydržel jsem. To bylo v roce 1998. Tehdy jsem si říkal, že jsem možná ještě příliš malý sopel na to, abych to rozjímání pobral. Po dvanácti letech jsem se na Tenkou červenou linii odvážil znovu kouknout a ono se nic nezměnilo. Je to prostě takové... DLOUHÉ! Kdyby se vystřihly veškeré vzpomínky a představy hrdinů, mohl by z toho být slušný válečný film. Tahleta přemítání vojáků o životě a smrti jsou i v jiných filmech. Jenomže to, na co jde jiný režisér přes několikasekundové herecké výrazivo, zde Malick natahuje na čtvrt hodiny. Zajímavé je, že Zimmerova hudba patří k mým nejoblíbenějším soundtrackům. (07.08.2010)