Blade Runner

Scifi kult pro opravdové fajnšmekry. Vzpomínám si, když jsem před lety byl na obnovené premiéře BR - Director´s Cut, seděli jsme v kině tři lidé. Vychutnat si tehdy obrazovou krásu BR na velkém plátně byl naprosto jiný zážitek, než oříznutý obraz na TV. Není to lehke pokoukání, není to popcornová zábava. Celý film se line v ambientní náladě, která se musí procítit. A pokud člověk vidí BR s perfektním zvukem, může si pořádně vychutnat mistrovský Vangelisův soundtrack a zachytit různé zvukové vychytávky v některých scénách, jako všelijaké šeptání čí ambientní zvuky, které dokreslují náladu filmu. Ridley Scott stvořil fascinující, temný futuristický svět a i kdyby poté už nenatočil nic jiného, tímhle dílem se zapsal mezi nesmrtelné tvůrce. (26.05.2002)

Rydley Scott je režisér, který mě svým pojetím něčím vzácně míjí snad ve všech svých filmech, přestože je mohu označit jako dobré. Nejinak tomu je i u Blade Runnera. Vzhledem k tomu, co jsem si vytrpěl u "Gladiátora", myslím, že ani velké plátno by filmu nepomohlo (viděl jsem i director's cut). Možná mi chyběla šíře záběru, možná mohl režisér některé scény nechat více doznít nebo jinak kombinovat, možná měl chytit pevněji myšlenku, nevím. Možná si prostě jen nerozumíme. (19.09.2005)

Říkala jsem si: "Nepouštěj si to. Zítra brzo vstáváš. Slyšíš, jak tě ta škola volá? Musíš se vyspat. Je devět, pokud dáš play, počítač vypneš až v jedenáct. To bude teda plnohodnotný spánek! Tak buď poslušná holčička a vypni to." Odvětila jsem svému schizofrennímu já: "Dobře," a dala jsem play. Často, když si jdu lehnout s hlavou plnou otázek, ráno se probouzím odpočatá. Čím to je? Zítra - a vím to jistojistě - budu odpočatá. Neboť mi bylo do hlavy nasazeno pár brouků. Se zavřenýma očima budu ležet v posteli a přemítat nad tím, jak podivuhodný svět jsem navštívila. Ptám se sama sebe: "Jejich svět byl takový umělý, až to vypadalo, že jediný živý tvor na planetě byl člověk. Co potom takovému člověku zbylo?" A mé druhé já bodře odpoví: "Pocity. Emoce." Pak si přejedu prsty po spáncích. "Možná proto chtěli replikanty zabít. Že i to poslední opravdové, co měli, si přivlastnily organokovové sloučeniny, když to řeknu takhle." S myšlenkou na ten tmavý a upršený svět usnu. Zvláštní. Stále nechápu, co mě nutí, dát filmu 4*. Jsem zmatená - nic necítím. Jenom neurony přenášejí impulsy. Možná proto, že mi Blade Runner daroval inspiraci. Mám námět o čem snít, přemýšlet i psát (a že to dělám setsakramentsky ráda!). Přesto; bylo to tak ponuré... (09.11.2008)

Je až na škodu, že si tolik uživatelů všímá pouze jednoho dialogu, který je natolik mimo mísu, že prostě musí nést něco filozofického a transcendentálního, a odmítají film vnímat jako celek. Vlastně je zvláštní, že zatímco na filozofii a přesahu Matrixu se shodnou masy diváků, tak Blade Runner osciluje mezi jednoduchou báchorkou a komplexní filozofickou statí. Tam, kde bratři Wachowští servírují filozofii v krabicích popcornu a filozofická moudra vtloukají do diváků těmi nejlacinějšími prostředky, tak Ridley Scott si postačí s pouhými náznaky a nekonečnou dvojsečností. Blade Runner má totiž dost daleko k typickým Fordovským hrdinům (na Hana Sola i Indyho rovnou zapomeňte), ale naopak se blíží k poetice Cronenberga či Lynche. Tady už vůbec nejde o noirovku či prosťoučký příběh, tenhle film vypráví o našem vztahu k Bohu a docela přesně vystihuje naši současnou společnost. V tom je Blade Runner neskutečně působivý a nepotřebuje k tomu ani neustálou hru světla a stínu či poctu niorovému filmu. Tohle je tak trochu jiné sci-fi. (13.09.2012)

Hodnoceno na základě verze Blade Runner: The Final Cut. Vizuální bomba, která mohla vzniknout i čtvrt století později a stejně by mi svým zpracováním připadala nadčasová. Scottovi se podařilo v roce 1982 vytvořit tak megalomanskou a tak přesvědčivou verzi roku 2017, že nad tím zůstává rozum stát. Všudepřítomná reklama, přelidněná města (ve kterých se pohybuje docela velké procento Asijatů :-) a roboti, jejichž dokonalost se stala pro svět už takovou hrozbou, že byli odsunuti daleko od světa lidí. Docela silný základ, na kterém stavět, bohužel dějově je Blade Runner trošku komplikovanější, takže jsem ze začátku moc nepobírala, co se mi Scott snaží ve svém mimořádně atmosferickém filmu sdělit. Z nějakého důvodu se ale na jeho kultovní sci-fi ráda podívám po nějaké době znova; řada scén jako Harrison Ford visící několik desítek metrů ve vzduchu, Nexus 6 prolétávající sklem nebo závěrečné "Všechny ty chvíle se ztratí... jako slzy v dešti," se mi vryla do paměti tak hluboko, že i u mě má Blade Runner založeno na budoucí kult. A kdo ví. Třeba mu za půl roku tu pátou hvězdičku skutečně přihodím. Dodatek 15. června 2008 Jak jsem před půl rokem psala, tak se i stalo. Blade Runner se mi zaryl neskutečně hluboko pod kůži, to snad ani není možný. Nemůžu z hlavy dostat tu dokonalou vizualitu, ani scénu, kdý se blonďatá hlava Roye Battyho v neustávajícím dešti kloní k zemi. Všechny chvíle se možná ztratí jako chvíle v dešti, ale Blade Runner ne. (20.01.2008)