Zabitá neděle

Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %. (13.01.2017)

Nepochybně zajímavý film. Mezi spoustou méně známých herců vyniká Míla Myslíková nebo Jan Vostrčil, který si možná ne náhodou zopakoval kapelníka z Konkursu. A samozřejmě Ivan Palúch v hlavní roli důstojníka Arnošta. Oceňuju famózní práci s kamerou, třeba ve scéně s prostitutkama nebo v závěru. Zdánlivě prázdný a bezduchý úvod k přednášce o střelných zbraních podává jasný obraz toho, co si lidi, dokonce i sami důstojníci, o armádě mysleli. Není pak divu, že důstojník s nijak vysokým míněním o armádě a svém vlastním konání utápí svou prázdnotu v nicotných debatách o řeřichách a jiřičkách, vrcholem je pak absurdní sepisování protokolu s dívkami, které se opalovaly ve vojenském prostoru. Stejně nesmyslné, ale o to půvabnější jsou Arnoštovy debaty s malou holčičkou Ingrid ve stylu: „Nemůžu bejt prezidentem. Prezident musí umět anglicky.“ (!) Je jasné, že ve všech svých obrysech a v celkovém negativistickém vyznění musel film provokovat a není divu, že ho hned zakázali. Nicméně přiznávám, že ve vší té obrazotvornosti a těžko pochytitelných symbolických odkazech jsem to asi úplně nepochopil. (11.04.2009)

Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~ (14.12.2017)

Velice zajímavá sonda do prázdnoty jednoho nadpoučíka, prokládana vtipnými hláškami a slogany. Hned na začátku úžasný vzkaz od uklízečky, ponožky v hrnci, následně polévka v hrnci ... :o) Starý mládenec který zkouší krájet suchý chleba žiletkou (zkušenější staří mládenci rozbíjí kladivem ...) Arnoštkova "domácnost" mě neskutečně bavila, ovšem na návštěvu bych k němu asi nešla .... :o) Víc než Bajaja nadchla Míla Myslíková. Záběry někdy připomínaly Chytilovou, kritika zas Schoma. Film sice do kategorie Podobenství zařazený není, dle mého soudu podobenstvím je. Pro mne první hraný film Drahomíry Vihanové. 30. 7. 2014 Mrzí mě že už nemůžu žádnou hvězdu přidat, líbí se mi to čím dál víc. (23.04.2014)

Nějak jsem se dlouho neměl ke zhlédnutí tohoto pozdního novovlnného počinu. Téma odcizení, citové vyprahlosti, životní nudy ve mě vzbudilo očekávání, že půjde o těžkopádnou variaci na tehdy módní importovaná témata ze Západu v rukou nezralé absolventky FAMU. Po zhlédnutí Vihanové posledního celovečeráku jsem začal být k tomuto jejímu debutu ještě skeptičtější. Ovšem film si mě nakonec našel sám a já nestačil žasnout. Nuda a odcizenost zde vůbec nevytváří vyprázdněné a statické vyprávění, které má diváka udolat. Naopak Vihanová zvolila velmi neotřelé formální postupy, aby vyjádřila vzrůstající znechucenost ze života, rozpad okolního světa, vědomí a vábení smrti, zhmotnila ubíjející existenci sevřenou v hradbách pevnosti, tedy pocit, který na diváka až agresivně útočí, místo toho aby jej uspal. Utrpení z nesmyslného a prázdného bytí se tak přenáší i na druhou stranu plátna a konečný akt protagonisty se tak jeví jako opodstatněný a pochopitelný. Díky podmanivým kulisám a atmosféře poloopuštěného pevnostního města snímek nabízí i silné vizuální zážitky a dějiště nachází silné pojítko s Arnoštovým vnitřním stavem. Svoji všestrannou sevřeností a přesným rozvržením Zabitá neděle prozrazuje nemalé ambice, které byly naštěstí úspěšně naplněny, čímž vzniklo jedno z nejnadčasovějších a nejpůsobivějších děl československé nové vlny. (26.04.2013)