Kaka

Melancholičtější a ubrečenější verze Me Before You nižší střední třídy. Bardem znamenitý, pár skvělých myšlenek a zajímavých dialogů, ale primárně jde o sílu tématu a jeho existencionální přesah, než to jak je zpracované. Milostný trojúhelník byl místy jak vystřižený z telenovely.

Přemýšlivější, tenznější a celkově minimalističtější verze Civil War s postupně se stupňující a gradující atmosférou ve stylu Take Shelter. Technicky nebývale promakané. Skvělá kamera a střih. Herecky suverénní, škoda některých prvků, které zůstaly nevysvětleny a možná příliš uspěchaného závěru vzhledem k pečlivě budované cestě k finále.

Pocta těžkému řemeslu, u kterého je ostuda, že nemá svoji vlastní kategorii na Oscarech. Fall Guy určitě není popcorn pro všechny, proto to bude mít s vysokými tržbami a všeobecným přijetím složité. Pro obyčejného diváka je až příliš nabitý odkazy, narážkami a rekvizitami, které ne každý zaregistruje. Pro filmové fandy je to ale skvělý fan-service. Gosling potvrzuje, že umí skvěle role sympatických nasvalených cool dobráků a svědčí mu mnohem více, než role drsných agentů v blbinách jako je třeba Gray Man. Jediné, co vyloženě otravuje je ten prapodivný příběhový komplot, který je ve stylu "jen aby se něco dělo" a dost výrazně kazí celkové vzezření a dynamiku filmu. Duše ale pulzuje co jí síly stačí a ústřední dvojice je cute.

Panoramata velkoměsta ala Blade Runner z wishe a stejné přirovnání se dá použít při pohledu na roboty, které až náramně připomínají ty z Avataru, ale ve finále stejně každý prokoukne fakt, že je to jen rychlospotřební produkt Netflixu, který je kvalitativně nejvíce podobný The Creator. Ten byl sice podobná bejkovina, jen se tvářil smrtelně vážně a měl temnější tónování kamery, se specifickou asijskou výpravou, zatímco Atlas je hravé scifi béčko, které nemá žádné větší ambice a rovnou se jde rejdit na úplně novou planetu v galaxii Andromeda. Dá se vyzdvihnout tempo, svižná akce, poměr cena/výkon relativně dobrý vizuál. Všechno to rychle odsýpá a moc se nepřemýšlí a v tomhle případě je to spíše plus. J LO herecky jede na úsporný režim, ale nikdo snad nečekal nic moc jiného. Všichni víme, že její pozitiva jsou někde jinde, než-li v hraní. Což je sám o sobě castingově dost odvážný tah, ale bez problémů se to dá zvládnout.

Film který nabídne působivé momentky, ale jako celek povětšinou klouže po povrchu. Rozehrává několik zásadních témat, o kterých však pojednává povětšinou příliš tezovitě a jednorozměrně. Běsnící Amerika, u které nedostaneme žádný úvod a bídný, uspěchaný závěr. Jesse Plemons si pro sebe urve bezpochyby nejlepší scénu z filmu a závěrečné válečné inferno je sice krásně plynulé a zvukově robustní, ale chybí tomu technická zručnost a promakanost. Není to špatné, Garland je schopný a osobitý režisér, ale Civil War je snad až příliš ambiciózní tématika, která si zasloužila víc, než jen novinářskou road-movie s válečným finále.

Špagety na druhou. Retro vzpomínka plná jedinečné hudby i atmosféry, ale bohužel, na rozdíl od jiných klasik z té doby, to zestárlo jako blázen.

White trash grind verze Thelmy a Luisy pro moderní zdegenerované diváky.

Ze sentimentu k látce a úcty k legendě Leonemu horko těžko za tři. U Fistful of Dollars je znát, že kultovní trilogie je teprve v zárodku. Chybí rozpočet a technická stránka je všelijaká. Základní kameny však úspěšně položeny. Eastwood se žvárem v tlamě, unikátní Ennio Morricone a překvapivě dobře napsaný příběh, ve kterém to občas vypadá jak reklama na špagety bolognese.

Roztomile zvrhlá šílenost, které odpustíte většinu neduhů, třeba jako to, že to celé nedává smysl. Skull Island je svým nápaditým vizuálem a originální retro atmoškou sice zdaleka nepřekonán, ale Godzilla x Kong se bere ještě mnohem méně vážně než předešlé filmy z godzillího multiversu, takže vše špatné odpuštěno. Jako absolutní no-brainer je to bez problémů koukatelné.

Japonská verze Hry o Trůny. Akorát namísto zaplivaných hospod, vulgarismů, tuny souložení a rytířských rubanic v alternativě evropského středověku tu máme saké o páté, výhledy do pečlivě pěstovaných zahrad japonských obydlí a pagod a všechno na co divák sáhne je kultivovanější a hezčí. Jestli byl například takový The Last Samurai 70 procent hollywoodská šablona a 30 procent uctivá poklona rafinované japonské kultuře, Shogun je pravý opak. Nedočkáme se mnoha velkolepých akčních scén, ani klasického zápaďáckého narativu s divokým finále. Japonský náhled do světa samurajů plyne pomalu, citlivě a velmi pečlivě buduje atmosféru a rozvíjí postavy, jejich myšlenky a motivace. Shogun nemá být epický proto, kolik je v něm bitev, nebo jak divoce se bojuje, ale proto, jak silný příběh zprostředkovává a jak působivé pouto se mezi hlavními hrdiny tvoří. A já si tuhle osobitou, myšlenkově silnou, náladově ucelenou, křehkou mozaiku za podpory fantastické výpravy a skvělých herců užil. I přes co do tempa vlažný prostředek hodnotím vysoko, protože takovýchto příspěvků do kinematografie ja sakra málo. První Samuraj.