Harakiri

Kritika japonského samurajského režimu. Vysvítá na povrch, že samurajská čest je jen pozlátko. Tento film je přes své stáří velmi aktuální. "Nemůžeme přece říct, že naše samuraje zabil vyhladovělý rónin. Řekněte, že zemřeli na nemoc". Tatsuya Nakadai je výborný, takový méně nápadný Toshiro Mifune. Filmem se táhne mrazivá atmosféra. Škoda jen, že film není o trochu kratší - vystříhaný netoliko závažných scén, neváhal bych s hodnocením. (21.07.2009)

Otevřená – nejen realistickým zachycením titulního aktu – kritika poměrů v japonské společnosti na začátku období Edo. Hladoví róninové páchají harakiri, ženy tiše trpí, děti předčasně umírají. Chudoba, bolest, beznaděj. Kobayashi dokáže vzbudit silné emoce za užití minimálních formálních prostředků. Z pohybů kamery upřednostňuje jízdu. Ať postavy stojí či sedí (častěji), nepotřebuje díky promyšleně zvolenému výchozímu umístění kameru zvedat nebo s ní klesat. Nejenže vidíme potřebné, rozmístění postav v prostoru odpovídá také jejich společenskému postavení. Film je proto radost sledovat i v případě, že vás nezaujme příběh, případně nezvyklý způsob jeho vyprávění (flashbacky objasňující jiné flashbacky). Dominantní část Harakiri tvoří dialogy, které jsou ale díky režii a hudbě Tôrua Takemicua (spolupracoval mj. s avantgardním režisérem Hiroshim Teshigaharou) stejně strhující jako několikaminutové mečové souboje z posledních minut. Když se filmem necháte pohltit, určitě u něj nezůstanete jen kvůli nim. 85% Zajímavé komentáře: dezorz, cimigo (03.06.2011)

Japonský duch.¬         Harakiri je japonský film. Tím je řečena největší část pravdy z pohledu nás Evropanů. Bez ohledu na kvalitu zpracování námětu jsou totiž jeho zpracování a jeho vnitřní složky ne-Japonci natolik vzdálené, že průměrný nepoučený divák bude v pokušení hodnotiti tento snímek jako pouze průměrný. Také já — jako ryzí Evropan — musel jsem se zamysleti a "ponořiti se" do ducha příběhu jaksi po japonsku, aby mi byly odhaleny jeho pro mne jinak skryté kvality. Nejsem totiž "intelektuálním" divákem, a jako takovému mi je cizí obdivovati jaksi už dopředu díla určitého "neobvyklého" či "zajímavého" podání. (Proto "intelektuálové" často hodnotí jsouce uchváceni stejně vysoko dílo výjimečné jako v podstatě prázdné či nepodařené — že, hanakonochi?.)¬                 Svým sociálně-kritickým tnutím do duše japonské historie je případné přirovnati Harakiri k nejlepším historickým dílům evropským. Nejsem jejich znalcem, a tak namátkou mohu uvésti české snímky F. Vláčila (Údolí včel) a O. Vávry (Kladivo na čarodějnice) či sovětské S. Ejzenštejna (Generální linie). S tím, že žádný obraz není úplným. (15.04.2018)

Áno aj nie. Harakiri sa dá vnímať ako výpad proti aureole obklopujúcej samurajskú tradíciu - ako "kritika pomerov v japonskej spoločnosti na začiatku obdobia Edo", ako "koktejl bolesti, poníženia, hrdej tradície a úpadku", ako "vytriezvenie z heroických samurajských klaďasov", ako "samurajská dráma o pomste a cti"... Tým všetkým určite je. No nie tu je ukrytá jeho stálosť. V prípade Kobayashiho Harakiri je cesta od nesmrteľnej skoro anti-žánrovky ku absolútnu dláždená predovšetkým svedectom o nebezpečenstve unáhlených súdov a poukázaním na ohavnosť úplne každého systému, nech už sa zrodil z akokoľvek krásnej alebo hoci len svojou dobu vyskuhranej myšlienky. Všetko, čo je spútané, bolo pristrihnuté, slepne a znecitlivie. Deprimujúce, no v spoločnosti presne takýchto filmov sa toto poznanie dá aspoň zdielať. (15.09.2011)

Pořádné vystřízlivění z heroických samurajských klaďasů. Samurajové jsou holt také jen lidé a image klanu jim je zde nade vše. Tatsuya Nakadai v roli ronina, kterému v životě už nic nezbylo je zde naprosto boží a respekt z něj sálá na kilometry daleko. I přes znatelné přiklonění k temné straně síly tu všichni mají to striktní japonské vychování a dle toho jednají, mluví a pohybují se. Hodně vážný film. (04.10.2010)