Uvnitř tančím

Vesměs pěkná podívaná, to se musí nechat, Uvnitř tančím je povznášející a humorný film o nehynoucí naději a optimismu i v místech, kde by to většina lidí nejraději vzdala, bohužel rozbor celé situace je, v pravém opaku s názvem, dost povrchní. Film se vydává cestou čistého mainstreamu a průměrných choutek konzumního diváka, snaží se vzbuzovat city na primitivní úrovni, má svá naivní až stupidní místa a zkrátka nenabízí nic seriózního ani podnětného k tématu života na vozíčku. Ačkoliv ve filmech neexistuje nic jako "lacinné téma", pro vytvoření diváckého efektu, o jaký se tento film snaží, je výběr jeho tématu "lacinným prostředkem". 7/10 (07.06.2010)

Člověk se na to musí koukat s otevřeným srdcem dokořán, pak si to náramně užije. Uvnitř tančím je příběh trochu uzavřeným a zvláštním, a právě proto je tak úspěšný, nebo tedy mé srdce si získal absolutně a dokonale. Pět hvězdiček je totiž na tento film i tak málo, a to řikám málokdy. Hudba do něj zasazená naprosto výborně vyniká a ukazuje, jak člověk dokáže nevídané věci vnímat trochu jinak a hlavně s nonšalancí a galancí. Uvnitř tančím je příjemný příběh, který není zlý, nemá v sobě zlé stránky dramatických příběhů, je jen otázkou síly osobnosti a vzdorování sama sebe. Příběh tedy po celý film plyne a rozhodně nijak špatně neztroskotá, jen tak plynně uplyne a člověk vlastně pozná, že koukal na docela milý příběh, který skončí na jednu stranu hezky, ale na druhou smutně. Počáteční deprese vymizí a divák pochopí, že ne všecko může skončit tak špatně, jak se na první pohled zdá. Moc příjemný film. (12.09.2008)

„Nezazlívejte mu jeho skutky, neboť v srdci toužil naplnit vaše přání.“ Téhle cesty do Irska jsem se trochu bála, podobný film – Nedotknutelní (2011) – nastavil laťku hodně vysoko, přestože, paradoxně, vznikl až výrazně později než tento snímek. Bála jsem se sentimentálního příběhu, který bude útočit na naše city a bude nám ukazovat, jak se postižení hrdinně perou se svým těžkým osudem (všem postiženým se rovnou omlouvám, nebylo to myšleno zle. Všichni, kdo dokážou vzít osud do svých rukou, mají moji nejhlubší úctu), ale nemám ráda filmy, jejichž jediným cílem je zaútočit na divákovy city a potažmo a především na jeho peněženku. Tohle ale v žádném směru není ten případ. Drzého Roryho „kupte mrzákovi Harleye Davidsona“ O’Sheu, v excelentním podání Jamese McAvoye, nelitujete ani okamžik, vlastně tak nějak zapomenete, že je to mrzák na vozíčku, který může hýbat jen dvěma prsty. A pokud jde o hlavního hrdinu Michaela (prostě neuvěříte, že Steven Robertson není ve skutečnosti postižený) - jen v němém úžasu sledujete, jak se mění ze zakřiknutého klučiny v člověka, který si začíná uvědomovat svou vlastní hodnotu. Bez patosu, bez vydírání, bez velkých gest. Tak prostě, jak prosté to v životě je. (Challenge Tour – duben 2015) (20.04.2015)

Vlevo ode mě se brečelo, vpravo se obdivoval plakát Slipknot na zdi Roryho pokoje, uprostřed já: střed všech emocí a tančící uvnitř. Zjistil jsem, že nejde o pocit totální skleslosti, který by vás měl utvrdit v názoru, že lidi na vozíčku těžší to maj, ale o pocit vůle k životu a k pochopení. Ti dva klucí neměli to, co chtěli (jeden svobodu, druhej vysněnou lásku), ale jejich přátelství bylo, díky bohu, pevný jako skála. Ten film možná balancuje na hranách kýče, ale taky je kurevsky silnej. A právě v tom mém střdobodu, v tom závěru, kdy se všechno kupilo, jsem si řek, že uvnitř tančím! (05.12.2009)

Veľmi krutá výpovedná hodnota síce tomuto snímku pridáva na kvalite, no na druhej strane spôsobí u človeka také výčitky, že sa má na konci chuť obesiť. Hold, nie ku každému bol osud prívetivý. Na druhej strane je treba skloniť hlavu pred ľuďmi, ktorí sa s takto obzvlášť nepríjemným osudom dokázali vysporiadať a bojovať s ním až do poslednej sekundy. Krásny, aj keď vo svojej podstate veľmi smutný film. (10.06.2008)