Bílá paní

Hele, Bílá paní! Váš občanský průkaz! To vypadá na rejdy Vatikánu a imperialistických rozvědek! V kontextu doby rozhodně plný počet, jelikož s nadhledem a humorem je popsáno to, co v tragické rovině předvedly filmy Ucho, Smuteční slavnost nebo Všichni dobří rodáci. A poněvadž těch blbů nahoře máme stále dost, tak tenhle film vůbec nestárne. Všichni ti rudí, dnes modří, se vysmívají pravdě stále a myslí, že nad ní zvítězí. Jak bláhové a pošetilé....Jinak si dovolím polemizovat s názorem, že jde o roztomilou protikomunistickou blbůstku. Nejde, páč jinak by a) neskončila v trezoru, b) nehodila by se tak neskutečně na dnešní dobu. Závěrem snad dodat, že dnešní scénáristé, režiséři i herci by se mohli na tomto filmu učit, alespoň by neplodili ty současné příšernosti. (07.02.2011)

Pravda se nesmí zapírat, prohlásí rezolutně kastelán Pupenec a uvrhne tím sebe do klatby. V socialistické společnosti je pravda nedovolený luxus, zvlášť když máte rodinu. Jenže co dělat, prochází-li se v noci po chodbách místního hradu přízrak bílé paní... Taková je výchozí situace filmu Zdeňka Podskalského, který si (ne)dovoleným způsobem utahuje z tehdejších mocných, z doby, která produkovala lež na běžícím páse, i ze všech těch ustrašených občánků, jejichž svědomí je poznamenané ideologickým diktátem. Film byl natočen podle jedné z povídek spisovatele Pavla Buksy, který v literárních kruzích vystupoval pod pseudonymem Karel Michal. Jeho sbírka satirických povídek Bubáci pro všední den (1961) zaznamenala tehdy nevídaný ohlas – během šedesátých let se dočkala celkem čtyř vydání – a stala se tím, čemu dnes říkáme bestseller. Michal v ní oživil přízraky dávné minulosti, nadpřirozené úkazy a zjevení, kouzla, která přivádějí protagonisty jednotlivých příběhů do prekérních situací. Mezi nimi právě nebohého kastelána hradu Šaratice Pupence, který v křížové chodbě narazí na bílou paní a nedbaje následků, ohlásí celou záležitost „nahoře“. Ministerstvo kultury na hrad vyšle odbornou komisi, která má za úkol zjistit, jak se věci (ne)mají. Následuje kulometná palba nezapomenutelných replik v podání populárních herců, z nichž zasloužený smích vzbuzuje nejen komonická skvadra volených zastupitelů socialistické moci v podání vynikajícího Rudolfa Hrušínského a Miloše Kopeckého, ale i ministerská ideologická úderka v tandemu Řanda – Bek. Inu, z hlediska marxismu-leninismu... Film, který nemá šanci zestárnout, zevšednět, stát se nepotřebnou a zbytečnou veteší. Na to je až příliš pravdivý a nadčasový. Nepotřebujeme strašidla, když máme Národní vejbor! (30.10.2016)

Nejostřejší protirežimní satira, jaká u nás byla natočena. Je s podivem, že film mohl být promítán už v roce 1965. Výborná legrace, ovšem obávám se, že hlavně pro ty, co režim zažili. Těm mladším může být řada scén už nepochopitelná. Musím zmínit i perfektní herecké obsazení a výkony Rudolfa Hrušínského, Miloše Kopeckého a Vlastimila Brodského. Jakož i dalších. (24.07.2011)

Tedy, popravdě řečeno: za minulého režimu to možná bylo jako satira ještě silnější, ale dá se náramně uplatnit i na dnešek. A to obsazení! Brodský, Hrušínský, Kopecký, Kačírková, Voska, Hajská, Trégl, Řehoř! A ty hlášky, ty hlášky. "Vodpusť mi to, Bílá pani, já v slabý chvilce uvěřila na Národní vejbor!" (21.12.2008)

Nádherná věc, u které jsem (obdivně) nechápal, jak se tam podařilo dostat tolik narážek na dobové poměry a jak odvážně daleko tvůrci zašli v jejich zesměšnění - takový film musel zákonitě skončit v trezoru. Navíc je to neuvěřitelně vtipné, takže to zabaví i současného diváka, byť jsem u toho hodně přemýšlel, nakolik se nejmladší generace bude chytat ohledně toho, do čeho se ten film vlastně trefuje. (22.05.2023)