Polytechnika

Chorý jedinec se rozhodne skončit se životem. Ještě před tím ale chce vzít s sebou co nejvíce obětí - mladých žen, které jsou mu trnem v oku. Budoucí inženýrky, feministky, ty, co berou mužům jejich svět. S nimi je rozhodnut skoncovat. Kratší film o zabíjení nasnímala černobílá kamera, která však poetiku dvou barev a jejich odstínů příliš nezvládla. Natočit černobílý film je mnohonásobně těžší než barevný. Chyběla mi precizní práce s kontrastem a světlem a stínem. Na druhou stranu nechybí symboly - zasněžené stromy a sochy, tříštící se kusy ledu, snímání vzhůru nohama, pohled do zpětného zrcátka nebo Picassova Guernica. Líbil se mi výběr hudby - Siouxsie and the Banshees (Love in a Void), Sisters of Mercy (Marian), Men withous hats (Safety Dance) a Tainted Love (bohužel ne od Soft Cell, nýbrž Marka Arnella). Jen mi nejde na rozum, proč skladby přelomu 70. - 80.let, když film se má odehrávat v roce 1989 (tak dobře, jsou to oblíbené songy pana režiséra, jak jinak...). Jako celek neutěšené a bezvýchodné. (21.11.2016)

Umně vyvolaná deprese a pocit bezradnosti se Polytechnice rozhodně upřít nedá, stejně jako velmi osobité formální hrátky s prostředím, úhly kamery a měnící se subjektivní perspektivou tří hlavních protagonistů - vraha, ženské oběti a mužského svědka. Villeneuve se tím snaží dosáhnout osobnějšího přístupu a větší emocionální odezvy, ale v nastoleném formálním měřítku, kdy akt násilí nastupuje na scénu až nečekaně brzy a styl se spíše zaměřuje na dynamizaci děje v podobě překrývání nejdramatičtějších událostí nežli na užší propojení s oběťmi, mu to moc nejde (nejvíce napínavé sekvence jsou ty, které aplikují hkediskové záběry, ale bohužel jich je příliš málo). A zatímco napojení na psychiku vraha v úvodu docela funguje, hlavní ženská hrdinka je nezajímavá a závěr mě příliš nezasáhl (a mužský klaďas je podivně odbytý). Každopádně je na tom vidět Dennisovo režijní nadání a pro jeho zanícené fanoušky určitě vhodná expozice do jeho tvorby. (28.09.2018)

Po formální stránce působivé, z mého pohledu silná výpověď, hlavně postava Jeffa a jeho (ne)vyrovnání se s pocitem viny. K Bluntmanovu komentáři: ano, při masakru na montrealské polytechnice nezemřely jen ženy, ale (úplně stejně jako ve filmu) i jeden muž - a to pachatel, který spáchal sebevraždu. Zabito bylo 14 žen, zraněno dalších 10 žen a 4 muži, toť vše co se týče obětí. Protože se v některých komentářích níže objevují bláboly o 2 pachatelích a podobně (přičemž dotyčný přiznává, že film ani neviděl do konce), zde je odkaz pro ty, co jsou líní si to vygooglovat a pak sem píší hlouposti: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_%C3%89cole_Polytechnique Tolik k námětu - hodnocení filmu, který jsem zhlédl jen napůl je pro mne poněkud nepochopitelné, ale někomu to k napsání komentáře zřejmě stačí... (19.12.2013)

Smrt feministkám. S touhle myšlenkou vstupoval pětadvacetiletý Marc Lépine ( jeho jméno ve filmu není vyřčeno ) do montrealské Polytechniky. Drsné, syrové drama které vás nenechá chladnými. V téhle situaci by se nechtěl ocitnout asi nikdo. Je to silný příběh ale emotivně hůře zpracovaný. O charakterech obětí víme jen málo proto tenhle film nedokázal abych naplno soucítil s obětmi. I tak rozhodně stojí za vidění. Lepší 3 hvězdy. (30.04.2020)

Villeneuveove bezútešné zobrazenie zimného Montrealu mi pripomenulo každoročný depresívny vianočný výlet do Nových Zámkov. Všade zamračené, rad kockatých barákov, niekedy aj pod snehom, proste depka jak vyšitá. Autorským zámerom bolo udalosť zachytiť čo najviac nadčasovo, rozhodne tu nejde o nejaký osemdesiatkový fetiš, ktorého si v súčasnosti užívame až-až. Zaujímavý koncept rozprávania, kedy sa predáva štafeta hlavnej postavy medzi troch aktérov (medzi nimi aj vrah) dáva spomenúť na Van Santovho Slona, ktorý sa mi páčil ešte o chlp viac. Pričom je ale jasné, že tou hlavnou postavou číslo jedna je študentka. Ale aj tak hodnotím na základe toho, ako ma Polytechnique emocionálne zruinoval a aj na jeho štruktúre vidím, prečo to nedokázala napríklad monotónna Utoya. (29.10.2018)