Jana Eyrová

Romantická to byla doba, kdy panny Brontëovy chrlily mezi pěstováním koček a pitím čaje své upjaté, temné, viktoriánské harlekýny, přičemž pokrytecky mlsně pokukovaly po všech předmětech, co měly minimálně pět v průměru a dvacet na délku. Romantická to byla doba, kdy si gentleman musel zauzlovat jazyk krkolomným tokáním, aby mohl své vyvolené před svatbou alespoň požvýkat ucho a dámy cudně klopily zrak, aby se přesvědčily, zda to myslí opravdu vážně a dělaly frigidní upejpavky. Vždycky mě hrozně zajímalo, co se v intencích šosácké morálky konzervativní Anglie dělo, když pak o svatební noci zjistili, že to s tou erekcí a rozměry sira není až tak valné, jak se při tom verbálním žonglování jevilo, a madam ty směšné pohyby absolutně neuspokojují a xmrti ráda by se vrátila k vyšívání hedbávných kapesníčků. Toho se však romantická literatura bála jako jehovista transfuze a tak můžeme jen z letmých náznaků usuzovat, že si pánové vybíjeli své frustrace urputným hřebelcováním svých koní a honěním blackhoundů v lesích svého panství a dámy, mimo vášnivých her s dobovými, voskovými žárovkami, týráním svých potomků, které náhodou zplodily v tom památném roce, kdy si dal manžílek pár drsných škopků v Hospodě Jamaica a s trojkou v žíle si pak navzdory "dokonalé edukaci" dobovými příručkami spletl otvory. Romantická to byla doba. Ač tímto pokleslým žánrem veskrze pohrdám, jedná se o opravdu zábavnou a výborně obsazenou adaptaci, tak proč si občas nezabučet se stádem a pokrytecky to neosolit, že jo. (04.02.2012)

V prevedení Mie Wasikowskej a Michaela Fassbendera nie je Jana Eyrová ženskou telenovelou 19.storočia, ale kvalitnou dobovou drámou. Obrazová estetika a krásne prostredie stašidelného Thornfield panstva dáva celému filmu svojské čaro a buduje správnu atmosféru. Réžijne sa podarilo vytvoriť ďalšiu zo série filmových adaptácií zo života Jany Eyrovej, kde je všetko čo má byť - romantika, psychológia postáv, dobová estetika a šikovne zrežírovaný filmový román. (02.04.2012)

Jane Eyre je pre mňa filmom roku, a to voči filmovým spracovaniam mojich obľúbených kníh mávam veľké predsudky. Musím priznať, že táto jediná verzia je dokonalým zosobnením románu Charlotte Bronte. V zrýchlených, skratkovitých ne-emocionálnych verziách tohto románu zatiaľ žiadni herci nedokázali tak dôveryhodne zachytiť svoje vnútorné rozpoloženie. Temná štylizácia pochmúrneho Anglicka neskoršieho romantizmu bola vykreslená aj vo verzii Franka Zeffireliho, no pravdou zostáva, že nikomu sa okrem Fukunagu nepodarilo preniesť na plátno duchaplné dialógy medzi Rochesterom a Jane a obojstranná vášeň priam vytryskovala z ich priamych pohľadov. Rochester je metaforou zlostného, nenávistného, nešťastím sužovaného človeka a Fukunaga jediný pochopil, že nie je podstatná len chladná anglická forma, ale že aj samotní herci musia pri zobrazovaní svojho utrpenia jednoznačne splývať s víziami Charlotte Bronte. A tu sa to naozaj podarilo! Pri upnutom pohľade Rochesterovom tuhne krv v žilách, Jane je krehkým, inteligentným dievčaťom uväzneným vo vášnivej láske, hudba Daria Marianelliho dodáva filmu potrebnú tragickosť a spoločné scény Jane s Rochesterom sú nádherne emocionálne a silné. Takéto potešenie z hereckých výkonov (skvelý Michael Fassbender) som naposledy prežila pri pohľade na Ralpha Fiennesa v Búrlivých výšinách od Bronteovej sestry. Tie spisovateľky vytvárali vášnivé typy postáv a divák alebo čitateľ im jednoducho nevie odolať. Nádhera. (06.08.2011)

Uměleckou hodnotu zcela evidentně shazuje režisérova očividná snaha natočit Pýchu a předsudek 1.5. Přitom je tahle historická romanťárna jen prachobyčejným a nudným pohledem na trable s láskou v době minulé. Celkový dojem pak bohužel nezachraňuje ani skvělý Fassbender, ani (ne)jeden velice příjemný zvrat. [MFFKV 2011] (02.07.2011)

Mohlo by se zdát, že nemá smysl zfilmovávat (po víc jak?) dvacáté předlohu Charlotte Brönteové, když se do povědomí diváků zapsalo hned několik verzí: Stevensonův gotický horror s Orsonem Wellesem (1944), Zeffirelliho přímočaře klasicistní (1996) a různé BBC seriály - soudě dle ohlasů - nesoucí se v duchu mírně historizujícího herritage cinema. Ta Fukanagova má ale své právo na existenci, protože Janu Eyrovou ukazuje jako pěkně feministické éro, které oproti dobovým konvencím vyznává rovnoprávnost pohlaví na místo pokory, což ospravedlňuje i závěrečný odklon v případě nedořečení/neukázání "prozření" jedné z postav. (Prozření se zde totiž odehrává v ryze mentální, nikoliv tělesné podobě.) Že nejde jen o ilustraci knihy, stvrzuje i narušení chronologičnosti, kdy je nám valná většina příběhu zprostředkovávána ve vzpomínkách, které jsou filtrovány skrze ústřední protagonistku. Díky tomu jsme na ni mnohem více napojeni, a tak můžeme dění prožívat spolu s ní, aniž by se sklouzávalo k sentimentu či patosu. Nespoléhá se ani na "tradiční BBC kvalitu", ačkoliv daný štempl před filmem najdeme, protože na místo předvádění výpravy je patrná snaha o větší autenticitu, kterou zajišťuje snímání ruční kamerou a upřednostňování přirozeného světla před umělým. Na místo dodržování tradičních postupů (hodně důležité je rozestavení postav v mizanscéně, pozoruhodný je i žánrový a s tím spojený formální zlom po jednom zásadním odhalení - bodu zlomu) se tato adaptace více blíží uměleckému filmu, a tak není na místě se pozastavovat nad Fukanagovým výběrem látky. (03.08.2011)