Oklamaný

Kirsten Dunst je možno sledovat pod taktovkou Sofie již po dvě desetiletí a co film, to rozkoš. Nyní poprvé k sobě přizvaly také Nicole. A výsledek? Nádherný vizuální zážitek, který je vyprávěný vlastním tempem, pouze s diegetickou hudbou. Skvělé téma z občanské války kazí pro našince pouze fakt, že původní román nebyl přeložen a chybí toliko kontext. (12.08.2017)

Hodinové čekání na vrchol, který za hodinové čekání rozhodně nestojí. Spousta kradmých pohledů, upřímné zvědavosti a potlačovaných emocí totiž odedře černou práci pro gradaci, která mi přišla jak z jiného, podstatně méně povedeného filmu. Odpovědi na otázky, které mě zajímaly nejvíc, zůstaly schované v tichých ženských postavách. Sofia Coppola definitivně ztrácí svoji nezaměnitelnost. (20.11.2017)

Původní film z roku 1971 není žádný zázrak, ale zpracovaný je přesto o dost lépe. Je podstatně bohatší dějově, z hlediska vykreslení postav a obsahuje i mnohem více napětí, konfliktů mezi postavami a odvážnějšího sexuálního pnutí. I závěr měl lépe zpracovanou pointu. V nové verzi se režisérce především nepodařilo natočit film více z pohledu jeho ženských postav, což byl patrně záměr, a pak přenést do současné doby jeho atmosféru staropanensky prudérního dívčího internátu, v němž se najednou objevilo zakázané pokušení v podobě pohledného muže, kvůli čemuž si diváci snímek zřejmě mylně pletou s černou komedií a reagují na něj smíchem. Příběh je oproti původní filmové verzi plytký a řídký, motivace postav nejsou dostatečně zřetelné a ani to hvězdné obsazení ani zdaleka nekope první ligu. (11.07.2017)

Opäť sa mi raz potvrdilo, že sa Sofia Coppola od jej Strateného v preklade (2003) nikam neposunula. Stále stavia na rovnaké karty a stále robí tie isté chyby. Samozrejme ide o chyby tak, ako ich vidím ja, nerád by som sa niekoho dotkol. Vizuálne znovu ohromujúce, podobne ako napr. pri jej Márii Antoinette (2006), no vzhľadom na svoju úbohú obsahovú stránku a chabé vykreslenie postáv s ich jednaním, to bolo opätovne zbytočne prispaté a komótne, čo malo za následok obrovskú nudu, kde jediným rozptýlením bola len oku lahodiaca výprava, kostýmy a predovšetkým pekná kamera s umným využívaním svetla a tieňa. No to sa mi po chvíľke zunovalo a tak som nutne upadol do akéhosi zvláštneho stavu letargie, s občasným rozptýlením v podobe chlípneho Farrella alebo pohľadov nažhavených a už dlho neukojených slečiniek. Niečo zaujímavejšie prišlo až v poslednej tretine, ale to už som bol taký otrávený, že jediné na čo som sa dokázal tešiť bol skorý koniec. Veľmi slabý priemer s pocitom nadhodnotenia. 50/100 (10.10.2017)

Nemal som od toho veľké očakávanie, ale prijemne prekvapilo. Coppolu mám zafixovanú ako zaujímavého tvorcu. Niektoré jej veci mi sadnú veľmi, iné vôbec nie. Ale len Lost In Translation považujem za dielo ku ktorému sa s radosťou po čase vraciam. The Beguiled stavia na svojej civilnosti a atmosfére. Je to štúdia pohľadov, detailov a nevypovedaných vecí, ktoré sú na obraze prítomné od určitého momentu a potom už z neho nikdy tak úplne nezmiznú. Herci uveriteľný a funguje medzi nimi aj chémia aj vzťahy. Čo je na tak malom priestore a s tak obmedzenými možnosťami potešujúce. Koniec je potom síce očakávaným ale veľmi chladným zakončením a zároveň emocionálnou štúdiou dvoch rozdielnych pohlaví. U obidvoch je citeľná vzrastajúca túžba ale každé pohlavie ( a aj vek protagonistiek ) s ňou narába inak. Finálne rozuzlenie teda neprekvapí. Posledný záber je potom až desivo presný a univerzálny. Fungujúci aj v súčasnosti. Hold najhoršie čo môže byť je skupina žien s rovnakým cieľom. (24.10.2020)