Osudový dotek

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle. (01.07.2008)

Není to stoprocentních 5 hvězdiček, ale i tak je tenhle film velmi, a to slovo zdůrazňuji, VELMI milé překvapení. Ashtona Kutchera jsem měl zatím tu "čest" vidět jen v Hele vole, kde mám káru, a to při vší úctě, je podprůměrný film, takže jsem na tohoto herce měl vytvořený spíše negativní náhled. Ten se utvrdil po opakovaném propírání jeho vztahu s Demi Moore, kdy jsem usoudil, že tento týpek asi nikdy nedostane pořádnou roli, jelikož mu stačí být slavný díky bulváru. Omyl. Týpek pořádnou roli dostal, a ne ledajakou. A uchopil ji výborně a i díky jeho výkonu se tenhle film dočkal celého hvězdného nebe, jak je vidět v kolonce Hodnocení uživatelů. Paradoxní přitom je, že nejde o žádný blockbuster, natočeno to bylo s (na dnešní poměry) minimálním rozpočtem a ještě minimálnější reklamou. O to větší úspěch film sklidil, a zcela zaslouženě. Námět není zcela originální, ale je zpracován po svém, přetaven do solidního scénáře a natočen s brilantní lehkostí a s až nečekaným dopadem na diváka. Tenhle film mohu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům tajemna, záhad a sci-fi, na své si ale přijde asi každý, kdo se neztratí na spletité stezce vedoucí několika dějovými liniemi k vlastnímu cíli. (09.03.2007)

Ano, všechny výtky na adresu tohoto filmu jsou možná oprávněné. Ano, vypadá to jako puberťáckých Dvanáct Opic. Ano, je tam hromada nesmyslů. Ale kolik hvězdiček dát filmu, který mě bezevšeho úplně převálcuje, jehož tempo a atmosféra je natolik vražedná, že stejně přestanete přemýšlet, proč to a proč zase ono? Škoda jen toho konce který mohl být lepší v režisérské verzi. Bohužel to byl právě konec, který mi tak trochu navodil pocit, že to byl přeci jenom film pro jednu cílovou skupinu. Naštěstí velkou devizou byl kvalitní nápad a originální zpracování. Konečně se Kutcher zmohl na něco čemu se říká herectví. A jelikož se mi ten alternativní konec zdál lepší, tak ZDE je to na posouzení všem. (22.08.2006)

Scénář: J. Mackye Gruber, Eric Bress .. Zajímavý nápad a dobře napsaný scénář na téma teorie chaosu. Kdyby tohle (nápad a cool scénář) měla většina filmů, nemuselo by se vše zaplácávat nesmyslnými triky a podobně.. Začátek mě opravdu vtáhl do děje a nastolil spoustu otazníků. Vyprávění bohužel zvolní a začnou přicházet odpovědi. A bohužel už ne tak extra zajímavé jako začátek. Duo scénáristů/režisérů stvořilo zajímavý snímek, který místy sice lehce zmateně, ale nakonec vkusně namíchal několik paralelních příběhu Evan Treborna. Při poslední scéně, jsem se začal (ač to vlastně neumím) modlit, ať to nemá po příjemném a snesitelném happyendu další sladce příšerný konec. Uff! Nechybělo mnoho a dobrý dojem byl ta tam.. Naštěstí nestalo se tak a vcelku zajímavý snímek si udržel konečnou nadprůměrnou úroveň. Hodnotím 70%. (10.04.2005)

Právě jsem to dokoukal a musím říci, že je to jeden z nejlepších filmů, na které jsem kdy narazil. Jedná se o velkolepý psychologický thriller, který Vás donutí přemýšlet. Osobně Ashtona Kutchera jako herce moc nemusím (ale na MTV je dobrej), ovšem po hereckém výkonu takového měřítka můj respekt k němu vzrostl do drastických výšin. Nedovedu si v jeho roli představit Joshe Hartnetta ani Seana Williama Scotta, kteří byli do filmu navržení jako první. Příběh působí jako nekonečně dlouhý a vše co se odehrává na obrazovce Vás přiková k židli a nepustí. Ze začátku se možná ztratíte, ale vše je následně do detailu vysvětleno. Snímek Vás zhypnotizuje takovým způsobem, že nezpustíte oči z obrazovky na pár vteřin, natož abyste mrkali. I když začnete předvídat, co se asi stane, námět Vám nedovolí vždy se přesně strefit do nadcházejících minut děje. Dokonce i když předpovíte konec, s otevřenou pusou budete sledovat, jak se všechno nakonec vyvrbilo. Když se na to podíváte sami, budete přesně vědět o čem tady píšu. Fuck Bag. (20.08.2005)