Hosté večeře Páně

Festival lidských slabin a slabostí, anatomie individuálních bezmocí, svátek tragicky nešťastných lidských třtin. Zhruba tak lze označit toto silné Bergmanovo dílo, jeden z mnoha šperků až nekonečného řetězce jeho stabilně skvělé tvorby. Je těžké říci, natož odhadnout, nakolik se tu podepisuje deprese dlouhých nocí švédského severu nebo naopak tíseň jejich lét, nakolik naopak pro nás nepředstavitelná řídkost osídlení švédského venkova. Děj se důvtipně, až nenásilně prolíná s filozofickou reflexí (jinak nelze např. vyložit útěchu, kterou farář poskytne námořníkovi, o němž ví, že uvažuje o dobrovolném ukončení života). Upoutala mne i až neuvěřitelná proměna krásné Ingrid Thulinové do zoufalého staropanenství se propadající vesnické učitelky. O odvrácených stránkách skandinávského hodnotového světa i jeho životního stylu a jejich základech a východiscích vypovídá film snad vše. Jeho zažívání nekončí v žádném případě prvním či druhým zhlédnutím. To je jeden z největších možných komplimentů, který lze i v tomto případě dnes již zesnulému Skandinávci udělit. (14.02.2010)

Tohle mi trochu nesedlo. A to ne kvůli obsahové stránce, ale spíše hlavěn zpracováním. Snad je to proto, že jsem to dával natřikrát, ale dějově mi to připadá trošku rozházené, rozmíchané, jako by to pořád někam zahýbalo a něvracelo se to na původní trasu. Vystihl bych to asi tak, že součet jednotlivých částí/scén celku je lepší než celek (film) jako takový. Asi bych si to více užil jako cca 6 dílný seriál, kdy by každý díl měl tak dvacet minut a pořádně v něm rozjel jednotlivé scény, které se ve filmu jako celku ztrácejí, nebo jsou poměrně krátké. Občas mě šokoval až zmatený střih (druhá půle filmu, hlavně exteriérové scény). Ten film má doboru myšlenku, ale pro její vyslovení použil nevhodná slova. Rozhodně bych to nenazval zatím nejslabším Bergmanem co jsem viděl, spíše nejnepovedenějším. (02.07.2012)

Další z těžkých nikoli však těžkopádných „Bergmanů“. Snímek Hosté večeře Páně mi velmi připomněl Bressonův Deník venkovského faráře, se kterým má společného opravdu hodně (i kvalitu), ale tentokrát nechci příliš porovnávat. Bergmanův farář je člověk, který je „dvojnásobně“ nemocný; krom chřipky je totiž hluchý (neslyší Boha, má krizi víry-výborná scéna u splavu, kdy je ta hluchota vyjádřena ještě lépe). Do toho se potýká s komplikovaným vztahem se ženou, která ho omezuje, ale zároveň by bez ní nejspíš nemohl žít. To, co je na filmu tak působivé, se těžko popisuje, ty myšlenky, emoce…. Björnstrand je každopádně maximálně věrohodný, jeho existenční problémy spolu s krizí víry divák prožívá naplno s ním, i když v některých scénách se mu odcizuje a pak se publikum soustředí spíše na jeho partnerku Thulin, která podala neméně strhující herecký výkon. Avšak něco mi přece jenom sedlo více u Bressona, a to konec, který je v případě Hostů hodně otevřený, na můj vkus až příliš. Jestli budu mít v budoucnu možnost se dostat k filmu znovu, rád se podívám podruhé, výživných a mnou ne úplně zpracovaných myšlenek je tu požehnaně. Každopádně pro teď to budou silné 4*. (26.12.2013)

Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... (13.01.2007)

Na můj vkus nesmyslně depresivní, nic neřešící pohled do náboženského života skandinávského venkova. Film si doslova libuje v obyčejnosti. Děj je omezen na sérii dialogů kněze s věřícími. ____Navzdory všeobecným předpokladům a velkému očekávání obyvatel, místní farář není zrovna dobrý psycholog a sám by potřeboval psychiatra. Rybář Jonas hledá pomoc v kostele. Žije ve strachu z Číňanů. Jejich zlá militantní společnost vychovávaná k násilí a bezcitnosti jistě nemá nic jiného v hlavě, než touhu vykropit Evropu atomovkama. Pravda Mao nebyl žádný lidumil. Stejnak je tato vize přehnaná. Napovídá, že problém člověka, který jí trpí, je někde jinde než v logických aspektech problému. Prohnat si kvůli tomu kulku hlavou lze hodnotit jako přehnanou reakci. Místní farář, sám psychicky nevyrovnaný, duševně i fyzicky nemocný svým ovečkám žádnou útěchu a klid duše neposkytuje. Naopak. Jako by on sám ztrácel víru. Největší utrpení člověka je, když k němu Bůh přestane promlouvat (resp. si to myslí). Vzpomenutím Ježíše Krista a jeho provolání z Golgoty „Otče, proč jsi mě opustil.“ k nám Bergman ústy faráře mluví a říká, že i Kristus ve chvíli poslední zapochyboval a že tato bolest byla větší než fyzická, kterou snášel na kříži. Způsob, jakým se pak farář zachoval k milující učitelce, je již jen smutným zakončením toho, čím v životě prochází. Bergmanův varovně zdvižený prst, kdy nám říká, že i kněz jako služebník boží nemusí lidem pomáhat, ale jako slabý zhroucený člověk jim může velmi snadno ubližovat. Jasně bergmanovský pohled na smysl víry a význam lidské existence. _____Film mě celkově dost zklamal. Nikoli tématem, ale způsobem vyprávění. Nepodařilo se mi vtáhnout se do dramatu, které film nabízí. Neměl jsem se čeho chytit, čímž to pro mne byla místy značně nezáživná podívaná. Právě ona naprostá obyčejnost a cizost prostředí se pro mne staly nepřekonatelným problémem. 57% (03.10.2011)