Šógun

„OSUD JE JAKO MEČ. TĚM, KTEŘÍ MU VLÁDNOU, MŮŽE BÝT K UŽITKU…“ Samurajská čest, intriky a pikle… prostě životní styl tý doby pohledem Evropana. Hodně politiky – někdy nuda. Zajímavý je, že tady máme na celej seroš jen cca 7 hlavních postav. Jednoduchý, ale přesto často složitý… Prostě Japonsko!     /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Seriál je natočen podle stehnojmenného románu, který v roce 1975 James Clavell. 2.) Kniha je založena na skutečných historických postavách. 3.) Kniha už byla zfilmována v roce 1980. Vznikl stejnojmenný seriál (a jeho sestříháním zase film „Zajatec japonských ostrovů). 4.) Thx za titule „Vít Jakeš“. ///                         PŘÍBĚH  *****  HUMOR  ne  AKCE  *  NAPĚTÍ  ** (10.05.2024)

Na skvělý vypravěčský um Jamese Clavella rovnou zapomeňte (seriál je skutečně jen "na motivy"). Jenže i když to uděláte a budete o Šógunovi uvažovat jako o samostatném dílku, dostane se vám především scénáristického přešlapování stále na jednom místě přitom na ohromné stopáži. Bezradnost je nejlépe viditelná v tom smyslu, že většina postav pouze pasivně "civí do prázdna", zatímco intriky se dějí jaksi samovolně, jednání postav není jejich iniciátorem. Scénáristé poté, co vyplýtvali dlouhé hodiny, nakonec "vyřeší" budoucnost Japonska v posledním dílu krátkým flashforwardem s vysvětlením, že vše bylo předvídáno Toranagovou geniální myslí. Škoda. Přitom casting je velice povedený. Na herce (největší devízu seriálu) se dobře dívá, i když často netuší, co mají hrát. Škoda podruhé. (29.04.2024)

Klasika - první polovina super ... druhá na nic ... konec úplně na hovno ... původní seriál s výrazně horší výpravou a herci/čkami ale o dost lépe poskládaný a závěrem srozumitelný ... V té době byli Japonci úplně mimo - total fanatici - život bez hodnoty - hnus a hrůza ... a největší, nečekaně, čůrák ze všech byl ten zkur... kokot Toranaga !!! - ach jo ... zase docela zklamání. (23.04.2024)

Rozmáchlá historická freska realisticky, precizně a s citem pro detail vyobrazuje turbulentní dobu prvních styků evropských mořeplavců (barbarů) s japonskými domorodci (pohledem z druhé strany též barbary). Pomalu, důsledně rozplétá politické ambice lorda Toranagy (jako vždy magnetický Hirojuki Sanada) na pozadí střetu kultur, náboženství a zvyklostí, které mění dějiny. Přes vynikající produkční hodnoty se nesnaží lacině podbízet, ale plnohodnotně adaptuje dospělou (dobrodružně romantickou) předlohu. (30.04.2024)

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. (25.04.2024)