castor

Nezávislý filmař Richard Linklater byl roky originální jistotou, ostatně jeho dokonalá setkávací trilogie Před... je konverzační romantickou vlnou tsunami par excellence. Je ale pravda, že jsem jeho práci poslední dekádu od oceňovaného Chlapectví vlastně vůbec nezaznamenal. Jeho novinka ale za pozornost stojí. Někdo coby vedlejšák doplňuje zboží v obchodě, jiný cvaká lístky v kině, profesor psychologie Glen Powell si ovšem přivydělává tím, že pomáhá policii lapit potenciální zločince, no, spíš prostě ty, kteří vyhledávají nějakého nájemného vraha, který by je zbavil partnera nebo klidně vlastní mámy. A tím údajným killerem je právě on. Jinak ale samotář, plachý, lehce neohrabaný. S úspěchy v utajení ale roste sebevědomí, setkává se s okatou brunetkou a poruší kvůli ní všechna pravidla. Upřímně mě první desítky minut prakticky nebraly. Napětí přichází až právě se smyslnou Adriou Arjonou, mnohé se začne komplikovat a konečně je to slušně šťavnaté. Dialogy jsou uvolněné, situace a zvraty zajímavé. Chtělo to nicméně (výrazně) víc humoru a i kvůli dějově průměrnému startu mi víc sedí tři hvězdy.

Bůh, disciplína a hranice rodičovské lásky. Tvůrci si toho nabrali hodně, některé linie tak prodávají jen se střídavými úspěchy. Ačkoliv se bratři Von Erichovi v 80. letech nesmazatelně zapsali do historie wrestlingu, není to sportovní film, nýbrž rodinné drama, které mapuje nelehké osudy jedné famílie (a to ještě bylo bratrů ve skutečnosti šest, Chrise, který ve wrestlingovém byznysu nikdy naplno neuspěl a propadl depresím, tvůrci vůbec nezmiňují). A možná rodinné poměry kolikrát bolí víc než nacvičené pády a letové chvaty... Protože fotřík… velkohubý blb, kompenzující si vlastní nesplněné ambice, který si jde tvrdě za svým a vršící se rodinné tragédie prostě bere tak, jak přicházejí. A zatímco rodina truchlí, on už má v hlavě plány, jak mrtvého bratra nahradit. Ano, asi není tajemstvím, že těch pohrom bude víc, i když za sebe jsem byl rád, že jsem o rodině Von Erichových dopředu vlastně nic nevěděl. Vládne tu docela pohoda, i když si divák brzy všimne, že city a podporu navzájem si tu projevují zejména sourozenci, protože otec má v hlavě jediné: vychovat šampiony. A celé to probublává pod povrchem a divák čeká, kdy se to dostane ven. Dostane, ale s menší okázalostí, než bych si přál. Má to sice fajn retro atmosféru a skvělé herce, ale postavy nemají prostor, jaký by si zasloužily. Vlastně ani snaživý Efron… Vztahy vnímáme, ale nevidíme do nich, chybí vzájemné působení, chybí víc společných scén mezi bratry. Prostě bych namísto objímání a poplácávání po ramenou uvítal hlubší zkoumání sourozeneckých vazeb. Řada postav (kupříkladu matka) doplácí na přílišnou zkratkovitost. O některé linie se jen otřeme. V mnoha případech bych byl důraznější, jindy bych se zase nebál emocí. Ale obecně spokojenost, to zase jo.

Tak nějak víme, že existuje i žraločí mořský druh, kterému není cizí sladká voda a který se za potravou vydává i proti proudu řek. Tým okolo Xaviera Gense se ovšem nebojí ani špindíry Seiny a vysílá hladovou parybu přímo do Paříže. Nejprve si smlsne na mladých naivních ekoaktivistech (tahle podvodní pasáž z pařížských katakomb se překvapivě povedla), aby pak ve velkém (doslova) zaútočila na zoufalé triatlonisty, kteří na plaveckou část s velkou pompou vyrážejí právě do Seiny. Postavy navíc nebojují jen s mrštnými lidožrouty, ale i s politikou v podání ujeté starostky, která se ráda cpe před kamery a varování ignoruje. Čekání je nicméně dlouhé, první desítky minut se zoufale táhnou. A ještě se to celé bere zatraceně vážně. Přitom dané skutečnosti tu prostě jsou a tvůrci se neobtěžují je nějak vysvětlovat. Protože plasty v mořích, protože pohlavní dospělost dřív, protože kdo ví, co ještě. Bérénice Bejo už to zdaleka tak nesekne jako v černobílém Artistovi, táhne si za sebou samozřejmě nějaké to trauma z minulosti, náčelník říční policie, kterého Gens přizval ze společné práce zvané Farang, to má podobně. Zatímco zmiňované katakomby se (i trikově) vydařily, na závěrečnou řežbu jako by nastoupil jiný tým, a i když žraloci ani tehdy nevypadají jako pixely z dílny Asylum, byl jsem rád, že tenhle svinčík skončil. Dvě hvězdy ale v klidu dám.