Renfield

Postavení se osudu, překonání překážek mezi sebou a vyrovnání se s minulostí, to vše skrze mnoho filmových žánrů. Zní to vlastně velmi zajímavě, kdyby úvod nebyl zbytečně dlouhý a to i pro vývoj postav. Ten je společně s žánry, které film prostřídá, značně urychlený, přitom zajímavé to pro milence začne být až na cestě. Solidní je už survivor část, o třídu výš však zůstává vojenská základna, na které se Lucy musí postavit minulosti, čemuž nechybí příjemně hororová atmosféra. Film si bohatě vystačil s milenci, medvěd dává alespoň částečně smysl až v závěru, i ten by však bez jeho přítomnosti fungoval.

Dalo by se říct, že Furiosa je první postavou z celého Wastelandu, které nechybí minulost a tím i motivace. Už to není pouze o surovinách, je tu svým způsobem něco víc, i když suroviny logicky zůstávají. Musí, v každém dystopickém světě by byly pro většinu tím nejdůležitějším, tady však převládá pomsta, na jejímž pozadí píše George Miller kroniku Wastelandu a ještě tak rozšiřuje akční Fury Road. Dokonce i některé z jeho postav, například Immortan Joe se dočká jakéhosi polidštění. Miller si k tomu, aby tato kronika fungovala, vystačí s jedinou akční scénou. Alespoň pokud jde o délku, jinak je jich tu hned několik, třeba výborný úvod. Všechny jsou však takové "pozvolnější", nepostrádají mystickou atmosféru, čemuž dopomáhá i Tom Holkenborg, který je tentokrát nikam nežene. To však neplatí o přepadení cisterny, která jasně dává vzpomenout na Fury Road. Nechybí neuvěřitelné úhly kamery, fantastická práce kaskadérů a hlavně spousta adrenalinu. Nejlepší možný start do druhé poloviny, která více pracuje i s Dementusem Chrise Hemswortha, v té šílenosti mu dává určité city, ale i humor. Celkově mi Hemsworth do role velmi sedl, takže závěr sice velmi fajn, ale přát jsem mu ho nemohl. Anya Taylor-Joy tady hraje především pohledem, což úplně stačí. Alyla Browne byla jako její mladší verze také výborná.

I to malé zlepšení dokáže pohřbít zbytečně vysoká ambice tvůrců. Proč se po příšerné jedničce snažit o něco víc, než obyčejný slasher, je pro mě nepochopitelné. Takhle i dvojka zůstává hlubokým dnem tohoto subžánru. Pů přestal slintat med (nebo co to vlastně bylo), to je rozhodně pozitivní změna. Celkově působí jako klasický americky redneck v dost nepovedené masce, ale ta mohla být odpuštěna, kdyby tu nebyly jeho další motivace. Dramatická linka samozřejmě nefunguje ani jako vtipný doplněk příběhu, už vůbec ne jako cosi vážného. Zbytečně tak podkopává těch několik povedených mordů, především úvodní karavan, jenž měl dokonce nějakou atmosféru.

Domy, jejichž fasády zrcadlí okolní svět, aby uvnitř jednoho z nich panovalo dusno, které není způsobeno nepřítomností klimatizace (tu on samozřejmě nepotřebuje, je plně ekologický), ale jedním vztahem. Tři postavy a kletba, která je po celou sérii cítit ve vzduchu, aby se v závěru plně projevila? Nebo je to obyčejné namlouvání si? Jde přece o pouhý tiktokový trend. Fantasticky vystavěné vyprávění, jenž v prvních epizodách jakoby náhodně generovalo scény. Jenže ono si to sedne, vše má své opodstatnění a hlavně vše směřuje k jedinému, velmi chytré satiře, která dokáže rozesmát, zmrazit a vlastně i vyděsit. Přitom se nezapomíná na postavy, na nich to celé stojí, oni zrcadlí své životy na fasádách a dusí uvnitř, oni jsou ti dokonalí. Výborná kamera je občas snímá v odrazech, nebo skrze sklo, často se však jde napřímo. Nemá smysl se více rozepisovat o satirických odkazech, je tu takové množství neuvěřitelných scén, až mám pocit, že teprve finále stojí nohama na zemi. Šílenou atmosféru zdatně podporuje soundtrack jako z Uncut Gems. Herecky je to naprosto bez výhrad, avšak Emma Stone si svoji Green Queen Whitney dává neuvěřitelným způsobem. A Nathan Fielder s Bennym Safdiem mají navíc tvůrčí zásluhy. Se seriály šetřím, v tomto případě mě však brzy čeká opakování.

Když chybějící políčko fotografického filmu dokáže naplnit to prázdné zážitkové v online seznamce. A když už je to potom vlastně jedno, protože na co žít v online světě. Walter Mitty chce naučit žít v tom reálném, zásadně ho měnit, plnit si sny. Je to nával pozitivity, samozřejmě tedy s velkou nadsázkou, za to však bez přebytečného kýče a to se počítá. Krátká chvíle s výborným Seanem Pennem je takovým "mínusem" filmu, protože právě tady má děj opravdovou hloubku o kterou se Ben Stiller snaží i jinde, ale už ne s takovým úspěchem. Jako nenáročná pohodovka s několika výbornými komediálními pasážemi (Grónsko!) však Walter Mitty neselhává.

Když už bych u Kevina McMullina čekal nějaké selhání, bylo by to spíše to režijní. Jenže pravdou je, že v případě Low Tide je tomu přesně naopak, co tak úplně nezvládá McMullin scénárista, to zachraňuje McMullin režisér. Ten příběh by byl na prázdninové lehce thrillerové dobrodružství dostačující, kdyby právě v té thrillerové části nebylo hned několik podivných náhod. Herci to však táhnou, stopáž je velmi rozumná a retro atmosféra přímořského městečka funguje na výbornou. Celé si to v pozvolném tempu dopluje sice k očekávanému, přesto však napínavému závěru.

Director's Cut. Kdybych měl přemýšlet nad filmem, pro nějž byl s nadsázkou řečeno postaven New York, byl by to tento. Ten se pohledem Sergia Leoneho a Tonina Delli Colliho stává místem, které ve své kráse a Leoneovské poetice ukrývá mnoho temných stránek, jenž filmem prostupují. Je to pohled Italů na něj, zcela jiný pohled a stejně tak to je s celým mafiánským eposem. Více než ten je Once Upon a Time in America filmem o celoživotním přátelství a lásce lidí, z nichž někteří se i díky okolnostem doby dali na mafiánskou dráhu. Tyto okolnosti famózně mapuje celá "dětská" část, jejíž součástí je i scéna konfrontace s Bugsym u Brooklynského mostu a ikonické přeběhnutí ulice s ním v pozadí. Ze všech fantastických záběrů kamery je tento nejpamátnější. Také je tu Noodlesova femme fatale Deborah, zde v roli Jennifer Connelly, která ve scéně vyznání předvádí, že bude velkou herečkou. Přechody mezi časovými obdobími jsou až nenápadné, vždy doprovázené famózní hudbou Ennia Morriconeho, jehož motivy v nich dělají pořádek, prozradí, v jakém časovém období se zrovna nacházíme. Výborná jsou všechna, závěrečné zúčtování je kontrastem k energickému úvodu, děj doznívá v dlouhých (divadelních - jak příhodné) konverzacích, což mi přijde naprosto smysluplné, je to Noodlesovo zúčtování s minulostí ale i přítomností. A tak jsou finální scény s Maxem a Deborou hereckým koncertem všech, i když z tohoto pohledu zdaleka nejen ty.

Až příliš dobrá dokumentární rekonstrukce celého případu, což We Own This City rozhodně dodává trochu té originality, aby si ale zároveň "kradlo" svou daň jinde. Jak mám v mnoha případech nelineární vyprávění rád, tady mi přijde zbytečné a nejde o jeho složitost, ta si vcelku rychle sedne. Téměř každá z epizod se soustředí na výslech jednoho ze členů jednotky, takže některé scény vidíme z více pohledů, což je samozřejmě zajímavé, problémem je tak především Wayne Jenkins. Jediná "filmověji" podaná postava, kterou navíc Jon Bernthal hraje oproti zbytku podstatně výraznějším způsobem, až mám pocit, že svoji temnější polohu občas přehrává. Je prostě vidět, veškeré scény si krade pro sebe a právě jeho "čtyřka" trumfne i vydařenou závěrečnou epizodu. Ta zase mimo finální soud patří druhé výrazné tváři, Jamie Hector jako Sean Suiter. Krimi by zkrátka sedlo více, jako hraný dokument ovšem stále nadprůměrné.

Mimo jiného je to především korporátní hra, jenže právě nekonečné scény jednání vtažení do děje neusnadní. Přesto jsou podstatné pro rozdání karet a počátečního formování postav, jenž si projdou výborným vývojem, v nejednom případě doslova otočkou. Těžko říct, dávalo by smysl, kdyby utahání diváka firemními jednáními a zákulisními hrami, bylo záměrem. To tokijské má jednu zajímavost, lehce komediální atmosféru, která není příliš vzdálená od Lost in Translation a to rok před ním. Tady se tedy vlivy nekonaly, za to Lynch a v jednom případě i Schumacher (abych tolik nespoileroval), jsou z toho právě v těch lepších momentech cítit. S atmosférou se pracuje podobně jako s postavami, zprvu chladná, odosobněná, aby se postupně přidávala mysterióznost, ale také syrovost. Scény potom dokáží být dokonalé a Connie Nielsen se v nich předvede v tom nejlepším světle.

Grace by neměla s Abigail nejmenší problém a to je ten problém. Jsou to prakticky úplně stejné filmy, liší se obsazením, které je v tomto případě podstatně slabší, čímž nenadchnou ani postavy. Samozřejmě jsou pouhou lovnou zvěří (a to ani není třeba znát trailer, film své karty jasně rozdá během několika minut, jisté je tak i finále), přesto však mohly mít alespoň trošku té hloubky. Řemeslně opět bez výhrad, kouká se na to dobře, nenáročně to zabaví, přesto finále nemuselo být až tak naivní. Říkalo si to o drsnější závěr, takhle zůstalo u reklamy na lízátka.