Na hraně lásky

The Edge of Love je dosť ťažké hodnotiť. Je totiž plný vzostupov a pádov a divák si musí neustále porovnávať fakty a o čo vo filme vlastne ide. Vzťah Medzi Dylanom a Verou je ukázaný dosť nedôveryhodne, naopak priateľstvo medzi Verou a Caitlin je neskutočne emotívne. Je to skrátka trochu nevyrovnaný film. Prostredie nieje tiež sympatické, Anglicko v tejto dobe nemám príliš v láske. Zachraňujú to hlavne skvelé herečky. Osobne by som tento film videl radšej napríklad v čiernobielom filtri, ktorý sa k 40.rokom vždy hodí a nič nepokazí. (30.12.2014)

Zase Keira. A Zase čeká, až se jí z války vrátí její milý. Ona ta analogie s Atonementem není zas tak mimo. Nejen, že oba příběhy vypráví dost podobný příběh, ale totožnost se objevuje i ve výrazových prostředcích filmu a v jeho balancování na hraně kýče. Na jednu stranu je film schopný tu a tam ukázat opravdu dobrou sekvenci (např. paralelní montáž, kdy je Cillian Murphy na frontě a Keira rodí...) a na druhou to zase dokáže vždy schodit nějakou strašně prvoplánovitou scénou. Když tak nad tím přemýšlím, kdyby v tom filmu nehráli herecké jistoty (Knightley, Murphy, Millerová) a nemělo to tak pěknou vizuální stránku, vlastně by nebylo ani proč na to koukat... (11.10.2008)

Nějak mi to přišlo takové překombinované, takové "dáme do toho co nejvíc příběhu a to musí zabrat". Na mě to tedy nezapůsobilo, řekla bych, že by scénář snesl proškrtání a zjednodušení. Jinak se mi scény z rozbombardovaného Londýna i z velšského venkova líbily, herecky to taky dobře šlapalo. A Keira se pěvecky hodně vyšvihla! (06.05.2012)

Zajímavá kamera a nějak do toho přitlačili barvu, aby to bylo hodně cool history. Jinak celkem zpackaný životopis Dylana Thomase, který na diváka působí dojmem: Na frontě jsem nebyl, válku jsem probásnil a ještě dost nezodpovědně a hlavně jsem ji prošukal. Tákle krásnou promrdanou válku, co já prožil...chlapci od Montgomeryho u Tobruku se tím chlubit nemůžou. No a tak jsem to vypnul. (11.12.2012)

Ten film ani v úvodu nepozdravil, což neodpouštím, protože jak by řekl Svěrák, jsem Vítací typ, a ten když je opomíjen, je smutný. Světla svítí, lahváče se povalují v rohu, čili atmosféra slušná, jenže i přes svou romantickou vlnu (tu já rád) se dočkám jen chladnýho odstupu. Od všech. Keiru nemám na pozadí svého notebooku jen tak, je pro mě docela dobrou múzou, něčím... asi takovým básnickým pojmem, tak. To se mi to kecá do cizího filmu, když sám nejsem schopný racionálně popsat svoje myšlenky, že jo? A lepší už nebudu! Vlastně ani Mayburyho film, který by si měl přečíst příručku o tom, jak se naučit emotivně vyjadřovat.... a když toho nebyl schopný film, tak alespoň já: "Takže, Dobrý den!" (12.10.2009)