MY 2

Ona ho miluje. On ji podvádí. Ona je nešťastná. On ji dál podvádí. Jak z toho ven? Slobodanka Radun sice není Alice Nellis, což na druhou stranu nemusí nutně znamenat handicap, naopak scénář se i přes nemnohá tvůrčí klopýtnutí s úspěchem vyrovnává s některými kontroverzními událostmi a je na něm znát jistá uvolněnost, pro současnou českou tvorbu spíše výjimečná. Zatímco Plodková i Vyorálek hrají své postavy spíše ledabyle, téměř bez špetky fantazie, v případě charismatického Ondřeje Nosálka v roli nespoutaného homosexuálního frizéra Tonyho je to herecký výkon hodný ocenění. Na lékarnických vahách přesně odvážený humor, který se v několika okamžicích mísí s pocity zoufalství a zklamání, rozhodně není lascivním komerčním zbožím, nabízeným druhdy v jiných filmech obdobné provenience, a lze tedy jedině s povděkem kvitovat jakkoli neobvyklou snahu o film s provokativním příběhem. Je to vstřícný krok k pochopení složitých mezilidských vztahů, v nichž opravdové přátelství, jak se zdá, znamená mnohem víc, než si myslíme. (24.11.2014)

Rozcuchanou duši může dobře učesat jen mistr profesionál, dámský kadeřník - přítel váš. Záležitost srdce mezi námi, mezi řádky. Celý svět utíká, ale jedinec náhle zastaven, zaskočen, omráčen přívalem citů a potřeb svého já. Nitro, v němž slunné i deštivé kapitoly své místo mají. Nitro - blyštivé sklíčko v matném obalu. My dva - vypůjčené talismany. Hledači štěstí, hledači zapomenutých klíčů, pošimráni vidinou závratných barev a vůní. Fontána života stále šumí, tak šupem do ní. (30.11.2015)

Příběhy Radky Denemarkové jsou náročné. Peníze od Hitlera znám v knižním i divadelním podání. Oboustranná kniha Kobold také není jednoduché čtení. Film My 2 zanechá rozporuplné pocity. Herecky celkem přesvědčivé. Příběh je ale spíš neuvěřitelný. Navíc občas od dramatu sklouzává k (nechtěnému) úsměvu. (03.10.2017)

nesmyslný a bizarní pseudoumění... v tom, jak se výsledný tvar bere vážně a dojímá nad vlastní ušlechtilostí, MY 2 hodně připomínají KŘÍDLA VÁNOC, symptomatický paskvil o rozervaných duších podivných lidských typů (z nichž nejpodivnější je samozřejmě Vyorálkova postava)... zhmotnění iluzorního předpokladu, že když do filmu nacpete a priori vychýlené charaktery (matka ftw), zápletku za hranicí excesu, moderní hudbu a (možná) nekonvenční vizuální stránku, vypadne vám automaticky "artový" snímek – problém navíc nespočívá v tom, že by se tam nedělo vůbec nic, ale že se toho děje tak moc a natolik divného, až jeden nestíhá zírat... (17.01.2021)

Ústředním duem jsou Ondřej Nosálek, o kterém jsem nikdy neslyšel, a Jana Plodková, o které jsem slyšel, ale nic jsem s ni neviděl. A právě s představitelkou hlavní role jsem měl docela problém, protože občas hodně divně zní (nevím, jestli to jsou postsynchrony) a občas hodně šustí papírem. Dost mě zaskočilo, že je v jedné scéně vidět mikrofon, k tomu to má takové ty klasické dětské nemoci jako, že on mluví do plných dvěří, ale ona sedí za prosklenými. Největší problém ale je, že jakkoli se na některé scény dobře dívá a jiné jsou zase vtipné a zábavné, tak mě ale prostě vůbec nezajímá, jakým směrem se bude ubírat život třicetileté grafičky (to, že je grafička, jsem se dozvěděl až z obsahu na webu produkční společnosti). Postava matky, kterou hraje Milena Steinmasslová, je ovšem skvostná a Luděk Sobota jí také zdatně sekunduje. (20.11.2014)