Purpurová růže z Káhiry

Prolínání neurčité hranice snu a skutečnosti, vědomí a touhy i zoufalství, lidský osud, který je nesnadný svým údělem, ale bohatý vnitřním životem. Zhruba tak a po dodatečném doplnění o hranici lehkého a "vážného" žánru lze popsat jemný humor i nostalgii tohoto díla jednoho z nejhravějších a nejnápaditějších amerických tvůrců Woody Allena. Nápad s prolínáním snového filmového a drsného amerického světa velké krize třicátých let promítnutý do osudů truchlivého manželství na periférii v zásadě zaměnitelného amerického velkoměsta odhaluje nejen velký herecký potenciál Miy Farrowové, ale také dobře zvládnutou dvojroli Jeffa Danielse. Odhalení prázdnoty většiny hollywoodské produkce i mělkosti tzv. hvězd již v počátcích existence této továrny na sny se rozumí jakoby samy sebou. Stejně tak jako vydařená konfrontace mělkosti filmových postav té doby a jejich náhle objevované vědoucnosti s okoralostí tzv. reálného světa jen dokresluje zdařilost a v mnohém i mimořádnost tohoto díla. Tato "scifi bez scifi" nabízí mnohé z toho, co přispívá k tomu, že filmy tohoto druhu zůstávají trvaleji v divákově paměti. (23.04.2011)

Konecne som zase nasiel nejaku Allenovku, ktora mi dokonale sadla. Tento film musi sadnut kazdemu milovníkovi filmov a pokial je naviac trochu snilek, tak sa do neho doslova zblazni. Na Allenovku to ma netradicne svizne tempo, az som si prial, aby film trochu spomalil a na konci mi bolo luto, ze film mi tak rychlo ubehol. Koniec je dost trpky ale trefny a hned som mal chut si film pustit odznova. 9/10. (22.06.2015)

Po Ruži z Káhiry som sa cítil veľmi podobne, ako po Langovom Metropolise - uspokojený stále životaschopnou naivnosťou. Allen prostredníctvom kolízie medzi reálnym svetom a idealizovanou, fiktívnou filmovou "realitou" opakuje myšlienku z Manhattanu, akurát diktafón a svoju neodolateľnú neurózu ležiacu na pohovke vymieňa za okázalejšie, patetickejšie ale nie pôsobivejšie vyjadrovacie prostriedky (záverečná scéna tiež pôsobí ako alúzia na Godardovo Žiť svoj život). ............. Komediálny náboj filmu brzdí absencia nevypočítateľnosti, zabraňujúca rozohrať jazdu, ktorá by sa svojou streštenosťou mohla približovať Sleeperovi, napriek tomu, že vlohy na dosiahnutie tejto úrovne rozhodne má. ............. Napriek spomenutým výhradám je Purpurová ruža z Káhiry naďalej výsostne príjemnou melodrámou, vďaka hlavnej myšlienke s priam terapeutickými schopnosťami. (26.07.2014)

Píseň v úvodu a závěru se mi líbila. [5/10] (Jack Rollins & Charles H. Joffe, Orion) (Čb./barevný /// Produkce: Robert Greenhut /// Scénář: Woody Allen /// Kamera: Gordon Willis /// Hudba: Dick Hyman /// Nominace na Oscara: Woody Allen (scénář) /// MFF v Cannes: Woody Allen (Cena FIPRESCI)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (24.09.2009)

Už som sa určite niekedy predtým zmienil, že filmy Woodyho Allena nemám rád a jeho samotného vo filmoch priamo neznášam (pritom jeho bonmoty obľubujem). Preto som dúfal, že film, v ktorom nehrá bude znesiteľný. Nebol. Jednoduchá myšlienočka natiahnutá do rozmeru celovečerného filmu spôsobovala jeho myšlienkovú vyprázdnenosť. Ani neviem, čo som mal vlastne na filme obdivovať, čím bol výnimočný, zapamätateľný? Viem iba, že ma rozčuľovala aj hudba k nemu, čo sa tak často nestáva. A tak jediným svetlým momentom bola ukážka brilantného páru Astair-Rogers na záver filmu (to berte aj ako potvrdenie, že som film napriek všetkému dopozeral do konca). (01.11.2014)