Želary

So Želary som mal jeden výrazný problém, a to nevyvážené tempo rozprávania. Jeho záverečná pasáž patrila k tomu najlepšiemu, čo som v českom filme, zaoberajúceho sa históriou druhej svetovej vojny, videl. Lenže to predtým je bohužiaľ príliš naťahované, predvídateľné a iba málo záživné. Je to škoda, pretože Želary pôsobia v dobrom zmysle slova západne, Trojanov štýl je tu o niečo vyzretejší, ako je zvykom v lokálnej žánrovej konkurencii. Želary som videl pomerne dávno a už sa k nim asi nevrátim. (27.07.2012)

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)

Film zrající jak víno. Dokonalé i ve srovnání s Jozovou Hanulí Květy Legátové. Ovšem nikdy nezapomenu na to, když jsme rozebírali zdánlivý "nekonec" s jednou mladou učitelkou z Colorada. A přitom to celé nepochopení záviselo na tom, že oné mladé Američance nesecvakly takové dominantní detaily, jakými je móda a vývoj automobilového průmyslu. Bez jejich znalosti je pak neřešitelné dojít k poznání posunu v čase. (10.03.2009)

Želary jsou slušné drama odehrávající se za druhé světové války. Řadím je hned za Sekala, ale neměly na mne takový účinek. Aňa byla skvělá jako vždy, časem jsem si zvykl i na Györge. Lecos z děje se dalo očekávat a místy mi to přišlo takové zbytečně jednoduché. A konec to zazdil, což je velká škoda. Nechci spoilerovat. Jelikož filmy z tohoto období mám rád a jelikož se mi líbila kamera, zvuk i herecké výkony dám za 4 ale je to s odřenýma ušima. * * * * (22.04.2013)

Želary jsou obrovské české filmové dílko. Rozmáchlá až ohromující výpravná stránka, příroda a lidské příběhy z konce světa, na kterém není obživa a starost o rodinu žádnou procházkou růžovou zahradou. Vedlejší role si nezaslouží nic menšího než velké uznání a jsou jednoznačným kladem Želar, jenže je tu ono známé "ale". Když už připustím, že mě rudovlasá divoženka Anna svým hereckým výkonem přesvědčila o reálnosti přerodu "městského dítěte" v životem zk(o)ušenou horalku hluboce milující toho svého drsňáka s dobrým srdcem, pořád nemůžu přejít ten konec, který je jako z Angeliky. Nemyslím ono konečně uším a očím široké veřejnosti přednesené "slovo o pluku Igorově" - to je třeba ocenit, i když ne jako novum nebo nedejbože bourání nějakých tabu. Jde mi o osud té pro film stěžejní lásky...to pardon, ale co je moc, to je moc. Ve srovnání s tím co předcházelo je to sice část malá, ale nemůžu s čistým svědomím jít přes sebe samého a přes 70%. (07.10.2006)