Le Temps d'aimer

Nejlepším a nejsilnějším momentem celého filmu je jeho černobílý začátek. Po druhé světové válce ve Francii, byly ženy, které měly něco společného s Němci (kolaborantky, milenky, udavačky, či pracovnice), veřejně lynčovány: pomalovány hákovými kříži, oholeny do hola, byly donuceny podstupovat ponižující pochody hanby. Takto se seznamujeme s hlavní hrdinkou Madeleine, která se poté snaží začít nový život se svým malým synem. O léta později se seznamuje s mladým, bohatým studentem jménem François, který se také snaží o nový začátek a o útěk od jisté části života, kterou postupně během filmu odkrýváme. Jejich pouto a láska je ve filmu krásně a delikátně vykreslená, ale nepřináší nic nového. Mnohem zajímavější pro mě osobně byla linka komplikovaného a chladného vztahu Madeleine se synem, která měla velký potenciál, takže je obrovská škoda, že nebyla uchopena obratněji a více do hloubky. Myslím, že by to film pozvedlo a odlišilo od ostatních. Začátek filmu byl silně poutavý a dramatický a velmi mě navnadil. Zbytek byl pak příjemný, kvalitně natočený, dobře zahraný, ale zanechal dojem nedotaženosti a průměrnosti… [Festival de Cannes 2023] (29.05.2023)

Silné motivy pohnutých osudů dvou společností nepřijatých jedinců ve filmařsky nevýrazném zpracování. Šrámy na duši prohlubují vzájemnou toleranci a lásku, ale minulost a vyšší moc vás vždy dožene. A vykoupením je se s ní smířit. Dramaturgicky funkční, dobře zahrané drama s hezkou pobřežní architekturou Normandie, ale stačí ho vidět v televizi. [Cannes FF] (22.05.2023)