Recenze (1)
Sí, PChG ví, že se hýbe jak Země, tak všehovšudy všechno, a to do morku kostí, resp. do morku atomů. Jak ale zachytit všudypřítomný, vše prostupující, vše ustavující a vše nepřetržitě proměňující pohyb? Režisér našel řešení v kompozici, jíž jako by simuloval pohyb elementárních částic. Proto se sekvence filmu před divákem vynořují nahodile, nesouvisle, někdy se ve změněné struktuře opakují, mnohde rozostřeny, rozvlněny, ale nikdy k neznatelnosti; každý výjev lze po našem identifikovat, vycítit jeho náladu, vidět v něm šrafy reality, ohbí příběhů. Divákova mysl tak na jedné úrovni vnímá pohyb filmových obrazů, na druhé si představuje neviditelné subatomární kolotání, které obrazy umožňuje a které jimi, kauzálně vzato, hýbe. A aby toho pohybu nebylo málo, vtom si mysl uvědomí, ještě s náhlým problesknutím Máchova verše myšlenka myšlenkou umírá (a vjem vjemem), že mysl sama žije ze a ve stejné elementární rozpohybovanosti a proměnlivosti. - A tím uvědoměním dává režisérovi (nebo spíš své interpretaci?) zapravdu. ()