Surovec (neoficiální název)

betelgeuse

SUROVEC (1953) dobře vystihuje Buňuelovo mexické období. Navenek je to přímočaré, místy průzračně naivní melodramata o prostoduchém silákovi, který dělá špinavou práci pro starého majetného muže, jemuž je zavázán, a jehož hříchy jsou vykoupeny láskou k dceři muže, kterého nechtíc připravil o život, a samozřejmě smrtí – čtvrtou figurou do melodramatu je starcova mladá žena, kterou hrdina sexuálně přitahuje (detail její ruky na jeho ocelové paži) a dělá si na něj samičí nárok. Je to melodrama latinskoamerické odrůdy, která západnímu cynikovi může přijít mírně naivní a zupácké [zdůrazňovaná dobráckost a prostoduchost „surovce“, který samozřejmě pracuje na jatkách, lehká teatrálnost gest, priorita slov, která bez jakýchkoliv zábran „okecávají“ všechno, co mají postavy na srdci]. Co ale film z tohoto závaží doslovnosti částečně vykupuje, jsou detaily nesoucí pečeť režiséra: (1) smysl pro občas až černý humor (legrační vetchý stařeček, otec starého muže, se znovu vkrádá do spíže pro synem odpíraná cukrátka, a přitom si v přítmí pokoje vůbec nevšimne synovy mrtvoly na podlaze); (2) specifický, asentimentální společenský pohled: „surovec“ na radu svého proradného chráněnce odejde od manželky a její rodiny vyžírků (typicky žebrající strýc mávající berlí) a nikdo s tím nemá problém, vč. Buňuela; (3) surrealistický moment po smrti hrdiny, kdy vášnivá a lstivá mrcha (ona žena starého muže), jejíž žárlivost „surovcův“ konec způsobila, odchází z místa činu a její pohled na pár sekund uhrane černý kohout (jako typicky ambivalentní symbol: je to pohled chtíče, který zůstane neukojený, nebo záhrobní úzkosti?).(15.3.2008)