Ghetto Theresienstadt a transporty na východ (S03E03)

Když Němci v listopadu 1941 zřídili terezínské ghetto, začali do něj systematicky a velice rychle deportovat židovské obyvatele protektorátu Čechy a Morava. Jen během prvního měsíce se do Ghetta Theresienstadt dostalo sedm a půl tisíce lidí, celkově jich z českých zemí přijelo ve více než sto transportech asi 73 tisíc. Význam ghetta je ovšem evropský, mezinárodní: od června 1942 do něj přijížděly transporty z Německa (42 tisíc lidí), z Rakouska (téměř 17 tisíc lidí), v Terezíně byli uvězněni Holanďané, Slováci, Dánové. Na vězně dozírali čeští četníci, život v „židovském městě“ (k němuž nepatřila tzv. Malá pevnost Terezín, v níž sídlila věznice gestapa) řídila židovská Rada starších. Ta ovšem plně podléhala příkazům komandatury SS a působila jen v úzkých mantinelech vyznačených a soustavně měněných nacisty. Terezín se stal místem protikladů: židovská samospráva všech úrovní věnovala velkou péči dětem, protože v dětech byla naděje a budoucnost. Současně však v ghettu panoval hlad, nemoci, kritické hygienické podmínky – trpěli hlavně staří lidé, kteří umírali na nedostatek péče, potravin, v zoufalství a osaměle. Ghetto žilo významným kulturním životem, z něhož byli Židé v protektorátu zcela vyřazeni, konala se v něm divadelní i operní představení, koncerty, kabarety, přednášky. Současně však mělo decimační funkci: na místě zemřelo více než třicet tisíc lidí. A především se jednalo o tranzitní tábor: od ledna 1942 odjížděly z Terezína transporty na východ, kde byli lidé masově vražděni, od podzimu 1942 ve vyhlazovacích centrech, v Treblince a Osvětimi. Nacisté lidem lhali a tvrdili jim, že odjíždějí na práci. Ačkoli obyvatelé ghetta velice dlouho nevěděli nic o plynových komorách, krematoriích a vyhlazování (kdo si mohl něco takového představit?), žili v soustavných úzkostech ze zařazení do transportu, které znamenalo definitivní opuštění domova, opuštění vlasti. Jak říká jeden z přeživších: „Terezín měl ještě jakýsi lidský rozměr, ale když nás nacpali do dobytčáků, vydali jsme se na hrůznou cestu do čehosi nepopsatelného. Když se v Osvětimi otevřely dveře vagónu, myslel jsem, že jsem v pekle.“ Deportace z Terezína na východ nepřežilo více než 83 tisíc lidí. Byli zavražděni plynem, zahynuli v důsledku krutého hladu, nelidských životních podmínek, otrocké práce. Každý z nich měl svůj osobní příběh, své jméno, svou tvář. (Česká televize)