A sedmnáct jim bylo let...

Kompozičně neklasická prezentace velkých humánních myšlenek, na které by neměl být pro vnímavého diváka problém vnitřně se naladit. Někdy je pro změnu obtížné naladit se na Janscóuv režijní styl, který střípkovitě spojuje sérii událostí, aniž by řešil širší dějové souvislosti (byť zdaleka ne tak jako ve Hvězdách na čepicích, kde nebyl přítomen ani spojující prvek hlavního protagonisty), ale přesto, jiného tvůrce si pro zprostředkování podobně poetického náhledu na podobu lidství uprostřed vážného konfliktu zkrátka nelze představit. Odsunout všechny nejpalčivější hrůzy do mimoobrazového prostoru či do pozadí mizanscény, aby nenarušil střihovou kontinuitu a zárověn zachoval jejich nepříjemný účinek, zvládal Jancsó jako málokterý jiný filmař. 80% (17.11.2016)

Zaujímavý pohľad na vojnu od významného maďarského režiséra plný zvláštnej dobrodružnej romantiky. Príbeh nás zastihol na sklonku vojny a sledujeme krátky časový úsek mladého muža potulujúceho sa nekonečnými trávnatymi plochami, lesmi a ruinami budov. Miklós Jancsó však rozpráva predovšetkým o priateľstve, strachu a snahe prežiť. Film bežal v našich kinách v roku 1965.. (30.11.2017)

Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem. (20.02.2012)

Ráda bych učinila patetické a oficiální vyjádření, že toto je jeden z filmů, díky kterému jsem ráda, že jsem naživu. Nejenže jsem se kvůli němu zase začala do kina šňořit, jako kdybych šla na rande, ale zároveň jsem ještě mnohem intenzivněji začala vnímat filmové řemeslo jako takové. Tento jediný film katapultovat režiséra do desítky mých oblíbených. A díky Ponrepu za ohromnou příležitost vidět to na plátně. Chci umět maďarsky. ♥♥♥ (07.05.2011)

Jancsó měl zjevně štěstí na producenty, točil podobně často jako Bergman, nebo Fassbinder, jeden až dva filmy ročně… Podobnost scénářů ze stejné doby tomu odpovídá, stejně jako jen velice pozvolna se vyvíjející estetika: leckterá díla jakoby zdvojují jiná. Így jöttem je do jisté míry pozitivní variantou filmu Hvězdy na čepicích. Možná je to dřívější dobou vzniku, není tu ještě ta strašlivá bezvýchodnost vztahu zajatec/kat, naopak je akcentována vykupující vazba mezi lidmi, kteří z role určené jim zvenčí vystoupí. Trochu iritující (i ve Hvězdách na čepicích) je opakované zdůrazňování toho, že Rudí nezabíjeli Maďary – nevěřím tomu ani za mák a pokládám to za oportunní úlitbu tehdejší propagandě. Naopak nádherné a bezchybné jsou plenérové záběry zdánlivě bez děje – celky, jízdy, letecké záběry – zde Jancsó zas dorůstá do Mistra umělecké a experimentální dramaturgie a režie přelomu 60. a 70. let. Některé scény snesou vytržení z kontextu příběhu dvou vojáků-chlapců, Rusa a Maďara na konci války – to třeba když oba pro radost jak dva faunové honí po zvlněné krajině nahou dívku, sami pronásledováni dvojplošníkem – skoro mě napadal Zabriskie point. Így jöttem není nejsilnější Jancsóův (proti-)válečný film, ale pro tyhle momenty určitě stojí za vidění! (24.11.2010)