Pêcheur d'Islande

Pierre Schoendoerffer má hodně rád lodě a mořské prostředí, to já určitě taky, takže jsem se těšil a po velmi slibném úvodu jsem začal být přímo naladěn na zážitek podobný Krabu bubeníkovi. Holt se asi budu smířit s tím, že tak výjimečný film se Schoendoerfferovi možná skutečně podařil jen jednou za život. Tento jeho raný snímek nepovažuji za špatný, ale na můj vkus se až příliš soustředí na romantickou linku. Svým způsobem takový skromnější francouzský předchůdce katastrofických bijáků s lodními tragediemi se té osudové plavbě věnuje až v posledních 15ti minutách, velmi důstojný úvod naplňuje hned od začátku vyznění celého snímku ohledně pocty zahynulých francouzských námořníků na Islandu a poté spočátku velmi pěkně představuje hlavní postavy, nicméně ten zbytek uprostřed ve mě povětšinou vyvolával dojem přeslazené milostní limonády. Stejně tak postava byrokraticky přísného šéfa hraná Charlesem Vanelem na mě působila jako klišéovitě černobílá figurka. Takže, přestože jméno režiséra, začátek, atmosféra spolu s prostředím i velmi pěkná barevná výprava slibovaly víc, ve výsledku Islandští rybáři povětšinou nejsou moc ničím jiným, než tradiční dobovou romantickou slaďárnou. Jean-Claude Pascal má tu ovšem silné charisma, že by mohl lámat skaly, a najde se tu více hodně zdařilých momentů. Jediný černobílý záběr v celém filmu, s detailem na zádumčivého Pascala zapalujícího si před osudovou plavbou fajfku, na mě zapůsobil uprostřed té krásné barevné podívané přímo hororově! Velmi pěkný je i ústřední šanson s textem Charlese Aznavoura. [65%] (21.03.2022)