Leto 1941 goda

Východní válečná kinematografie se vedle čistě popcornových válečných filmů zabývá ve velké míře také skutečnými lidmi a skutečnými událostmi, což je také námět tohoto filmu. Tentokrát si tvůrci vzali na paškál jednu z prvních partyzánských jednotek operujících v Němci okupovaném Bělorusku, kterou vedl Kazachstánec Adi Sharipovich Sharipov, který byl později oceněn řády: Leninův řád, Řád Odznak cti, Řád rudého praporu práce, Řád rudé hvězdy. Snímek sice po filmové stránce vyznívá vcelku velkolepě, ale zároveň také značně neadekvátně. Všichni jsou čistí a nažehlení, krátké válečné scény postrádají atmosféru a napětí, takže válečnou hrůzu zrovna neevokují, a ve scénách z vesnic není válečná doba uvěřitelná ani za mák. Dobová technická stránka věci také zrovna neohromí. Nic proti uniformám, ale ten zbytek? Příběh sleduje akce partyzánské jednotky, takže se většinou vše odehrává v lesích, jen občas se zavítá do nějaké vesnice. Snad, aby se neřeklo. Spíše to celé působí jako televizní vyprávěnka zcela bez atmosféry, napětí, nebo dokonce náznaku dramatizace. Ani o emotivní scény samozřejmě nouze není, ale žádná z nich prostě nefunguje. Vtipné je, jak všichni stejně umírají po zásahu střelnou zbraní nebo bodnutím nožem. Pomalým sesunutím se k zemi. No nic. Snímek sice vzdává holt tomuto partyzánskému oddílu, ze kterého se připomíná hlavně jejich velitel Sharipov, jehož pravá podoba je klasicky ukázána před závěrečnými titulky, ale jinak, jak se říká, kde nic není, ani čert nebere. Celý tento filmový projekt tak působí, jako by byl natočen nuceně, narychlo a bez pořádného rozpočtu. Škoda. Námět měl rozhodně na víc. (03.11.2023)