Nidžúši no hitomi

Smutný, tak moc smutný. Krásný, tak moc krásný. Jak se ten život Japonců během války zamotal, ale sedli na kolo a jeli dál :-). To je vlastně spoiler, ale kdo neviděl, nepochopí :-)! Až neuvěřitelně krásná kamera, prostředí ostrova tak oslovující. Jemnej film, kterej přitom otřásá našima emocema, opravdu nepřejem ten špatnej osud nikomu, ale na všechny se to hrne. Naštěstí maji dost sil a přes všechny tragédie pokračujou. A ty děti jsou tak přirozený a milý. (03.11.2010)

Film mne fascinoval především neskutečným množstvím scén, ve kterých někdo brečí. Dá se říct, že pláč je jakýmsi sjednocujícím motivem filmu. Lidé v něm pláčí ze smutku, z radosti, z hladu, z loučení, ze setkání, zkrátka ze všeho. Vzhledem k tomu množství přestávají být tyto scény dojemné, ale spíše úsměvné. Nedá se však říct, že by byl film špatný. Je zajímavý například z hlediska předsudků vesničanů vůči učitelce pouze kvůli jejímu modernímu vzhledu a také je zde hezky vykreslen vztah dětí k učitelce i zobrazení osudů těchto studentů během dalších, nestudijních let. (22.05.2015)

Snad nejslavnější film Keisukeho Kinoshity. Je neuvěřitelné, jak snímek vázaný k určité době, místu a kultuře, nese univerzální platnost a působivost napříč diváckým spektrem. Extrémně lidský příběh o lásce mezi vesnickou učitelkou a jejími svěřenci, odehrávající se v poměrně dlouhém období, od předválečných až do poloviny padesátých let. Je zřejmé, že za tu dobu děti tak nějak dorostou, pouto však přetrvává. V bytostně japonských kulisách se tak odehrává nadčasový příběh srozumitelný každé kultuře. Hideko Takamine je pro roli jako stvořená a s vedením KK si vysloveně rozumí (dlužno podotknout, že Kinoshita celkově platí za výborného "ženského režiséra"), Chishu Ryu má tentokrát spíše menší a méně výraznou roli. Všudypřítomné písničky mě často iritují, zde však dokonale navozovaly atmosféru dané doby a neumělé dětské podání jim dodává zvláštní sílu - a i díky tomu nám dochází, jak jsme, přes zdánlivě masivní odlišnosti, vlastně stejní... (21.03.2009)

Film plný slz, hořkosti, zklamaných nadějí a ztracených životů… Je zajímavé sledovat, jak se válečné události dějí jen na pozadí, a přesto mají tak drastický dopad na zdánlivě klidný život na ostrově Šódošima. Během filmu proběhne celá druhá světová válka až po japonskou kapitulaci, přesto z války samotné nic nevidíme, pouze sledujeme smutnou proměnu životů dětí, které v té době vyrůstají, a přicházejí o své dětské sny a nevinnost. Ochrannou ruku nad nimi drží jejich učitelka, která své svěřence miluje nade vše, avšak ani ona není v této složité době schopná pomoci a mnohdy nezbývá než jen být tichou oporou (i vzhledem k tomu, že její pacifistické a protiválečné založení se v oné době hrdého japonského nacionalismu jaksi nenosilo…). Ve filmu se možná prolije až příliš slz, ale ryzost onoho smutku a hořkého pocitu bezmoci jsou nepopiratelné. Není divu, že se film tehdy proslavil i za hranicemi Japonska. A pokud jde o zasazení, samotné prostředí Šódošimy je pastvou pro oči. Naživo (a ne v černobílé barvě :)) je to pak o to větší nádhera – před pár týdny jsme byli navštívit místo natáčení, kde zůstalo přímo u pobřeží zachováno mnoho z filmových „kulis“ včetně školní budovy. A ta místní scenérie skutečně bere dech! Není divu, že se zde dodnes natáčejí některé japonské projekty. ~(4,1★)~ (11.01.2023)

Poněkud sentimentem umolousané dílo, které však nese několik poselství zároveň, takže je nutno mu odpustit tu trochu nedokonalosti. Kinošita se náramně vyrovnal s válkou, on ji vlastně dokázal ignorovat, přitom byla ve filmu mimořádně přítomná. Dovedu si představit, že za zvuku Valčíku na rozloučenou by mohlo být prolito mnohem méně slz a pak bych nedokázala filmu vytknout nic. (20.03.2014)