Příběh z Tokia

Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara. (26.07.2011)

Takový dost obyčejný rodinný příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi, natočený poměrně obyčejným, standardním, japonským způsobem. Na filmu bylo rozhodně něco milého, prarodiče byli nesmírně sympatičtí, u opilecké scény jsem se opravdu zasmál, ale celkově to pro mě rozhodně není klasika vystupující z řady. Hodná IMDB TOPky určitě ne. Na to jsou o dost lepší a citlivější asijské filmy. Dost mi to připomínalo Kurosawovo "ŽÍT". 65% (03.11.2011)

Uvadající vztahy mezi rodiči a dětmi podané velmi civilní a dojemnou formou. Zde to navíc ještě kontrastuje se všudypřítomnou japonskou, až trochu pokryteckou, zdvořilostí. Hrozně se mi líbily postavy rodičů. Zvlášť stará babička byla taková hodná a potěšilo mě, že z nich Ozu neudělal svatoušky a dal tam dědouškovu ožraleckou epizodu a narážky na jeho alkoholickou minulost. :) Bohužel to na mě ke konci bylo už příliš rozvláčné. (10.02.2010)

Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany. (13.09.2012)

Scénáristicky špatná a herecky zapomenutelná cesta do Tokia za poznáním rodičovských vztahů. Příběhově slaboučké a celé se to tvářilo falešným dojmem, díky uměle nahozeným úsmevův. I když se mi několik scén líbilo a natočené to bylo pěkně, po zhlédnutí mi nijak nezůstal v hlavě a zeptal jsem se sám sebe, jestli je to ten slavný Příběh z Tokia, 3. nejlepší film všech dob? (24.08.2012)