Kolik je na csfd asi tak lidí, kteří poslouchají nebo alespoň znají australské The Angels? Pokud se zajímáte o rockovou muziku 70. a 80. let, tak víte, že dobrých, výborných nebo alespoň nějak zajímavých kapel či interpretů z tohoto období lze najít stovky. Nehledě na to, že můžete pokračovat ještě dál proti proudu času a najít si to svoje v psychedelicky pestrých šedesátkách nebo průkopnických padesátkách. A budete-li zkoumat tuhle rockovou pokladnici dostatečně hluboko, možná se z toho stane koníček, který vám vydrží až do konce života. Protože dobrá hudba je jednoduše nadčasová. A to ještě nějakou tu pochoutku nestihnete ani za celý život objevit... Až si po těch nejznámějších velikánech, které v té pokladnici najdete hned nahoře (takže není třeba je jmenovat), naposloucháte všechny učebnicové "polozapomeuté klenoty" (u nichž obvykle zjistíte, že jsou minimálně stejně dobří jako ti velikáni), budete nejspíš ve zkoumání pokračovat. A ta pokladnice se vám odvděčí objevy, o nichž jste do té doby neměli ani tušení. Jedním z takových objevů mohou být The Angels. //// Z Austrálie pochází nejedno slavné jméno (např. AC/DC, Nick Cave, INXS nebo Midnight Oil) a nejedna kultovní parta, kterou si oblíbíte raz dva (jmenujme zde alespoň potetované pouliční rváče Rose Tattoo). Jednoduše řečeno, tamní rocková scéna vždy byla, je a nejspíš i dál bude opravdu bohatá. A The Angels patřili na prahu 80. let k velkým nadějím australského rocku. Nikdy však nedosáhli světové proslulosti výše jmenovaných. Proč? Po jednom průměrně dobrém a třech parádních albech, začali totiž (tak jako mnoho jiných) ve snaze zalíbit se co nejširšímu publiku stále více koketovat s pop rockovými trendy 80. let. Dostali se tak na teritorium, na němž díky obrovské a neskutečně silné konkurenci prostě nemohli uspět. Tedy, možná by se jim to i podařilo, kdyby za nimi stáli slavnější producenti, kdyby do nich nahrávací společnosti investovaly více peněz a kdyby spolupracovali s nejlepšími hitmakery své doby. Jenže nic z toho se nestalo. A tak se ani The Angels nikdy nestali velkým rockovým fenoménem. To ovšem neznamená, že by v historii rock and rollu nezanechali výrazný otisk, který by nestál za prozkoumání. Chcete-li The Angels at their best, sežeňte si tři jejich po sobě jdoucí alba Face to Face (1978), No Exit (1979) a Dark Room (1980). Dostanete jedinečný mix vlivů punku, new wave a heavy metalu, vyšlechtěný na úrodné pub rockové půdě. Mimochodem, je zajímavé, že The Angels bývají často srovnáváni s AC/DC, s nimiž se v počátcích hodně přátelili a zpěvák Doc Neeson se vždy zdatně snažil držet pijácký krok s Bonem Scottem. Nemůže však být většího omylu. Zatímco AC/DC vycházeli z klasického dělnického rock and rollu a hospodského blues, které přetavovali v majestátný hard rockový rachot, The Angels byli (i díky vlivu spíše artově zaměřeného Neesona) přece jen více intelektuálskou (i když pěkně rychlou!) partou bigbítových podivínů v oblecích a slunečních brýlích. //// Až se vám The Angels dostanou pod kůži tak jako mně, možná se taky mrknete na tenhle dokument o jejich snaze prorazit a o jejich náhlém vzestupu a rychlém pádu (jak avízují reklamní slogany). Jenže… Nakonec zjistíte, že o tomhle ten dokument až tolik není. Respektive, zabývá se tím jen z malé části. Kdyby se film zaměřil na to podstatné, tedy na muziku a vše kolem ní, a nesnažil se řešit kdejakou vztahovou, rodinnou a citovou bolístku členů kapely, mohlo být líp. Během sledování máte časem stále intenzivnější pocit, že muzika kapely a její historie je tu až někde ve druhém plánu. Že režisérka má nutkavou potřebu hrát na city, utápět své dílo v slzavém údolí a bezvýchodné melancholii. A tak se tu čím dál častěji objevují zpomalené pasáže, podbarvené tklivými zadumanými tóny syntetizéru, hlasy zpovídaných se stále více zajíkají dojetím… Kde je ta živočišná radost z rock and rollu, kterou byste v dokumentu o takové kapele čekali především? Vždyť o tomhle hudba ani texty The Angels nejsou. Vypadá to, že Madeleine Parry bere muziku jako něco, čím není třeba se zabývat více do hloubky. Pitvání soukromého života členů kapely, jejich důvodů a pohnutek k různým neshodám, rozchodům, žalobám a v závěru i slzám lítosti, se zdá být podstatnější. Zpočátku pečlivě krok po kroku rekonstruovaná historie dostává mezery a je nahrazovaná zpověďmi přeživších a nimráním se v jejich životabolu. Manželky a děti tu mají často větší slovo než sami hlavní protagonisté. Ve finále je to tak nevyrovnané a neuspokojivé, že si opravdový rocker půjde raději znovu pustit staré desky The Angels, aby na to slzavé údolí zapomněl. //// A teď jak to celé hodnotit? Je to trochu jako s hodnocením videoklipů, kterému se na této databázi obvykle programově vyhýbám. Za prvé, skoro nikdo je tu nemá ani zdaleka všechny, a za druhé, co na nich má člověk vlastně hodnotit? Muziku nebo obraz? Vždyť jedno a druhé je častokrát jako nebe a dudy. Pohled Madeleine Parry na skupinu The Angels a skupina The Angels jsou taky dvě úplně různé věci. Ale tak už to s dokumenty o komkoliv často bývá, že více vypovídají o tom, kdo je natáčel, než o tom kdo je natáčen. A tak ohledně hodnocení snímku volím ryze kompromisní řešení a jdu si pustit tu muziku. A vy si ji můžete pustit taky. Buďto si rovnou sežeňte výše zmíněná alba (a klidně i ta ostatní - třeba takový Night Attack určitě stojí za hřích) a nebo vyzkoušejte alespoň několik ukázek. Na youtube je máte dokonce i s dobovými videoklipy. Takže... tady je jedna jejich typická, tady jedna více melodická a tady jedna pomalá, ale zato kurevsky chytlavá. Vyzkoušejte a uvidíte / uslyšíte sami. K tomu, abyste The Angels poznali, tenhle dokument nepotřebujete. Potřebujete tohle. A nebo tohle.
()
(méně)(více)
Kolik je na csfd asi tak lidí, kteří poslouchají nebo alespoň znají australské The Angels? Pokud se zajímáte o rockovou muziku 70. a 80. let, tak víte, že dobrých, výborných nebo alespoň nějak zajímavých kapel či interpretů z tohoto období lze najít stovky. Nehledě na to, že můžete pokračovat ještě dál proti proudu času a najít si to svoje v psychedelicky pestrých šedesátkách nebo průkopnických padesátkách. A budete-li zkoumat tuhle rockovou pokladnici dostatečně hluboko, možná se z toho stane koníček, který vám vydrží až do konce života. Protože dobrá hudba je jednoduše nadčasová. A to ještě nějakou tu pochoutku nestihnete ani za celý život objevit... Až si po těch nejznámějších velikánech, které v té pokladnici najdete hned nahoře (takže není třeba je jmenovat), naposloucháte všechny učebnicové "polozapomeuté klenoty" (u nichž obvykle zjistíte, že jsou minimálně stejně dobří jako ti velikáni), budete nejspíš ve zkoumání pokračovat. A ta pokladnice se vám odvděčí objevy, o nichž jste do té doby neměli ani tušení. Jedním z takových objevů mohou být The Angels. //// Z Austrálie pochází nejedno slavné jméno (např. AC/DC, Nick Cave, INXS nebo Midnight Oil) a nejedna kultovní parta, kterou si oblíbíte raz dva (jmenujme zde alespoň potetované pouliční rváče Rose Tattoo). Jednoduše řečeno, tamní rocková scéna vždy byla, je a nejspíš i dál bude opravdu bohatá. A The Angels patřili na prahu 80. let k velkým nadějím australského rocku. Nikdy však nedosáhli světové proslulosti výše jmenovaných. Proč? Po jednom průměrně dobrém a třech parádních albech, začali totiž (tak jako mnoho jiných) ve snaze zalíbit se co nejširšímu publiku stále více koketovat s pop rockovými trendy 80. let. Dostali se tak na teritorium, na němž díky obrovské a neskutečně silné konkurenci prostě nemohli uspět. Tedy, možná by se jim to i podařilo, kdyby za nimi stáli slavnější producenti, kdyby do nich nahrávací společnosti investovaly více peněz a kdyby spolupracovali s nejlepšími hitmakery své doby. Jenže nic z toho se nestalo. A tak se ani The Angels nikdy nestali velkým rockovým fenoménem. To ovšem neznamená, že by v historii rock and rollu nezanechali výrazný otisk, který by nestál za prozkoumání. Chcete-li The Angels at their best, sežeňte si tři jejich po sobě jdoucí alba Face to Face (1978), No Exit (1979) a Dark Room (1980). Dostanete jedinečný mix vlivů punku, new wave a heavy metalu, vyšlechtěný na úrodné pub rockové půdě. Mimochodem, je zajímavé, že The Angels bývají často srovnáváni s AC/DC, s nimiž se v počátcích hodně přátelili a zpěvák Doc Neeson se vždy zdatně snažil držet pijácký krok s Bonem Scottem. Nemůže však být většího omylu. Zatímco AC/DC vycházeli z klasického dělnického rock and rollu a hospodského blues, které přetavovali v majestátný hard rockový rachot, The Angels byli (i díky vlivu spíše artově zaměřeného Neesona) přece jen více intelektuálskou (i když pěkně rychlou!) partou bigbítových podivínů v oblecích a slunečních brýlích. //// Až se vám The Angels dostanou pod kůži tak jako mně, možná se taky mrknete na tenhle dokument o jejich snaze prorazit a o jejich náhlém vzestupu a rychlém pádu (jak avízují reklamní slogany). Jenže… Nakonec zjistíte, že o tomhle ten dokument až tolik není. Respektive, zabývá se tím jen z malé části. Kdyby se film zaměřil na to podstatné, tedy na muziku a vše kolem ní, a nesnažil se řešit kdejakou vztahovou, rodinnou a citovou bolístku členů kapely, mohlo být líp. Během sledování máte časem stále intenzivnější pocit, že muzika kapely a její historie je tu až někde ve druhém plánu. Že režisérka má nutkavou potřebu hrát na city, utápět své dílo v slzavém údolí a bezvýchodné melancholii. A tak se tu čím dál častěji objevují zpomalené pasáže, podbarvené tklivými zadumanými tóny syntetizéru, hlasy zpovídaných se stále více zajíkají dojetím… Kde je ta živočišná radost z rock and rollu, kterou byste v dokumentu o takové kapele čekali především? Vždyť o tomhle hudba ani texty The Angels nejsou. Vypadá to, že Madeleine Parry bere muziku jako něco, čím není třeba se zabývat více do hloubky. Pitvání soukromého života členů kapely, jejich důvodů a pohnutek k různým neshodám, rozchodům, žalobám a v závěru i slzám lítosti, se zdá být podstatnější. Zpočátku pečlivě krok po kroku rekonstruovaná historie dostává mezery a je nahrazovaná zpověďmi přeživších a nimráním se v jejich životabolu. Manželky a děti tu mají často větší slovo než sami hlavní protagonisté. Ve finále je to tak nevyrovnané a neuspokojivé, že si opravdový rocker půjde raději znovu pustit staré desky The Angels, aby na to slzavé údolí zapomněl. //// A teď jak to celé hodnotit? Je to trochu jako s hodnocením videoklipů, kterému se na této databázi obvykle programově vyhýbám. Za prvé, skoro nikdo je tu nemá ani zdaleka všechny, a za druhé, co na nich má člověk vlastně hodnotit? Muziku nebo obraz? Vždyť jedno a druhé je častokrát jako nebe a dudy. Pohled Madeleine Parry na skupinu The Angels a skupina The Angels jsou taky dvě úplně různé věci. Ale tak už to s dokumenty o komkoliv často bývá, že více vypovídají o tom, kdo je natáčel, než o tom kdo je natáčen. A tak ohledně hodnocení snímku volím ryze kompromisní řešení a jdu si pustit tu muziku. A vy si ji můžete pustit taky. Buďto si rovnou sežeňte výše zmíněná alba (a klidně i ta ostatní - třeba takový Night Attack určitě stojí za hřích) a nebo vyzkoušejte alespoň několik ukázek. Na youtube je máte dokonce i s dobovými videoklipy. Takže... tady je jedna jejich typická, tady jedna více melodická a tady jedna pomalá, ale zato kurevsky chytlavá. Vyzkoušejte a uvidíte / uslyšíte sami. K tomu, abyste The Angels poznali, tenhle dokument nepotřebujete. Potřebujete tohle. A nebo tohle. () (méně) (více)