Brazílie je mimo jiné zajímavá tím, že se tam téměř nevyskytují materialisté a že se tam daří snad všem druhům spirituality. Tento film je agitka proti potratům. Dost mě vyděsil, protože představa, že v záhrobí, kde se dost možná už brzy ocitnu, vedou duchové tak stupidní řeči jako v tomto filmu, mi přišla vysloveně hrůzná. To už snad raději do pekla. Jenomže pobývat ve společnosti Emanuela Moravce nebo Václava Havla by se mi také nechtělo. Zároveň mě toto filmové dílo znechutilo tím, že z něj Světlo a Láska (ano, tak to sluníčkářští esoterikové většinou píší – s velkými písmeny na začátku) přímo tečou proudem, což ale nebrání tomu, aby osmkrát potracené dítě skončilo v bardu v samotce za mřížemi. Inu, nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Coby kompenzaci sem vkládám záznam misantropického snu s duchovní tematikou. - - - Sen o audienci (v noci z 30. na 31. března 2017) - - - Na stará kolena jsem se začal živit jako duchovní mistr. Přijímám klienty, vykecávám se s nimi a občas jim předvedu nějaký ten trik. Jitka mi dělá manažerku: bere telefony, objednává klienty a má pod kontrolou finance. Čekám v audienčním sálu mé vily. Za chvíli budou vpuštěni klienti. Bohužel se zdá, že mám momentálně nějaký výpadek. Nemohu si vzpomenout, jak jsem přišel k té rezidenci. Ale asi jsem si ji koupil za peníze, které jsem vydělal. Je obecně známo, že povolání duchovního mistra docela slušně sype. Jitka otevře dveře a vpustí dovnitř zhruba deset dnešních klientů. Není to mnoho. Jak vidět, Sáji Bábovy popularity jsem zatím ještě nedosáhl. No nic, je třeba pustit se do práce. Mezi návštěvníky je i snědý Ind v turbanu. Drží v ruce knížku vytištěnou na cigaretovém papíru, tu a tam z ní něco přečte a potom k tomu něco povídá. Mluví anglicky. Nevím, jestli za to může jeho výslovnost nebo moje angličtina, ale vůbec mu nerozumím. Pokouším se aspoň odhadnout, jestli cituje z Bhagavadgíty nebo z Nového zákona, ale bezúspěšně. „Speak Czech, please!“ zavrčím na něj. On s pečlivou artikulací pronese: „Indian pressmedia.“ No to jsi mi to fakt vysvětlil, indiáne, pomyslím si. Vezmu list papíru a všem jej ukážu. Potom svinu papír do kornoutu a nabídnu Indovi, aby si z kornoutu něco vytáhnul. Vím, že tohle kouzlo je v Indii oblíbené. Ind sáhne do kornoutu a vytáhne z něj hrst ovčího trusu. Tváří se dost překvapeně. Copak asi čekal? Věneček s vanilkovým krémem? Jitka zachraňuje situaci a perfektní angličtinou objasňuje, že pokud se ovčí trus zkalcinuje a použije se obvyklým způsobem, funguje ještě lépe nežli kravský trus. Čeští bhairavové, adepti stezky levé ruky, kteří se za bezměsíčných nocí shromažďují na žárovištích a obklopeni šakaly a hyenami provádějí své obřady k uctění bohyně Kálí, používají výhradně ovčí trus. Při zmínce o šakalech zavyje jako šakal a při zmínce o hyenách napodobí charakteristický štěkot hyeny. Je to perfektní manažerka, každý duchovní mistr by mi ji mohl závidět. Věnuji Indovi i kornout, aby si obdržený dar mohl zabalit, načež jej se slovy „Smašanakáliká“ povzbudivě poklepu po rameni. Zdá se, že mu to stačilo. Ten už prudit nebude. Další klient se mnou chce mluvit soukromě. Koukám, že přišel i s manželkou, která drží malé dítě. Představíme se a podáme si ruce, načež se mne muž po sluníčkářském způsobu chystá obejmout. Zdvořile, ale důrazně to odmítnu s tím, že tohle tady není zvykem. Jdeme ke stolu v rohu místnosti a posadíme se. Muž se zeptá, o co se zajímám. Mlčky na něj znechuceně hledím. To snad není pravda. Jestli neví, o co se zajímám, tak proč sem leze? Jitka zaregistrovala, že nejsem ve formě, a přinesla mi malý kalíšek se smaragdově zelenou tekutinou. Asi nějaké povzbuzovadlo. Kopnu to do sebe. Podle chuti je to meduňková kvintesence. Docela mě srovnala, ale potřeboval bych ještě jednu dávku. Vidím, že Jitka prozíravě nechala na stole láhev s malým zbytkem nápoje. Chci si nalít, ale než tak stačím učinit, vytáhne žena z kabelky sklenici, klasického velkého panáka, dolije si zbytek, jedním douškem jej vyžahne a spokojeně mlaskne. Dítě se vzápětí začne sápat po láhvi i po sklenici a obojí převrhne. Říkám ženě, jestli by si toho svého haranta nemohla líp hlídat. „Ale no jo, no, furt. Dyk je to dítě,“ odvětí žena. Zareaguji tím, že dítěti požehnám, a fakan skoro okamžitě usne. Upozorním ženu, že mrňous teď bude nějakou dobu spát, aby mé požehnání vstřebal, protože jsem mu požehnal silně. Vstanu a prohlásím, že jsem právě obdržel pokyn shůry, že se mám neprodleně odebrat do nedaleké restaurace. Zbytek audience bude probíhat tam. Kdo chce, může mě následovat. Zdůrazním, že je to kuřácká restaurace, neboť doufám, že někteří by mohli odpadnout, ale jdou se mnou všichni. Sakra práce, pomyslím si. Uduste se, zatracení sluníčkáři!
()
(méně)(více)
Deixe-me Viver
Brazílie je mimo jiné zajímavá tím, že se tam téměř nevyskytují materialisté a že se tam daří snad všem druhům spirituality. Tento film je agitka proti potratům. Dost mě vyděsil, protože představa, že v záhrobí, kde se dost možná už brzy ocitnu, vedou duchové tak stupidní řeči jako v tomto filmu, mi přišla vysloveně hrůzná. To už snad raději do pekla. Jenomže pobývat ve společnosti Emanuela Moravce nebo Václava Havla by se mi také nechtělo. Zároveň mě toto filmové dílo znechutilo tím, že z něj Světlo a Láska (ano, tak to sluníčkářští esoterikové většinou píší – s velkými písmeny na začátku) přímo tečou proudem, což ale nebrání tomu, aby osmkrát potracené dítě skončilo v bardu v samotce za mřížemi. Inu, nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Coby kompenzaci sem vkládám záznam misantropického snu s duchovní tematikou. - - - Sen o audienci (v noci z 30. na 31. března 2017) - - - Na stará kolena jsem se začal živit jako duchovní mistr. Přijímám klienty, vykecávám se s nimi a občas jim předvedu nějaký ten trik. Jitka mi dělá manažerku: bere telefony, objednává klienty a má pod kontrolou finance. Čekám v audienčním sálu mé vily. Za chvíli budou vpuštěni klienti. Bohužel se zdá, že mám momentálně nějaký výpadek. Nemohu si vzpomenout, jak jsem přišel k té rezidenci. Ale asi jsem si ji koupil za peníze, které jsem vydělal. Je obecně známo, že povolání duchovního mistra docela slušně sype. Jitka otevře dveře a vpustí dovnitř zhruba deset dnešních klientů. Není to mnoho. Jak vidět, Sáji Bábovy popularity jsem zatím ještě nedosáhl. No nic, je třeba pustit se do práce. Mezi návštěvníky je i snědý Ind v turbanu. Drží v ruce knížku vytištěnou na cigaretovém papíru, tu a tam z ní něco přečte a potom k tomu něco povídá. Mluví anglicky. Nevím, jestli za to může jeho výslovnost nebo moje angličtina, ale vůbec mu nerozumím. Pokouším se aspoň odhadnout, jestli cituje z Bhagavadgíty nebo z Nového zákona, ale bezúspěšně. „Speak Czech, please!“ zavrčím na něj. On s pečlivou artikulací pronese: „Indian pressmedia.“ No to jsi mi to fakt vysvětlil, indiáne, pomyslím si. Vezmu list papíru a všem jej ukážu. Potom svinu papír do kornoutu a nabídnu Indovi, aby si z kornoutu něco vytáhnul. Vím, že tohle kouzlo je v Indii oblíbené. Ind sáhne do kornoutu a vytáhne z něj hrst ovčího trusu. Tváří se dost překvapeně. Copak asi čekal? Věneček s vanilkovým krémem? Jitka zachraňuje situaci a perfektní angličtinou objasňuje, že pokud se ovčí trus zkalcinuje a použije se obvyklým způsobem, funguje ještě lépe nežli kravský trus. Čeští bhairavové, adepti stezky levé ruky, kteří se za bezměsíčných nocí shromažďují na žárovištích a obklopeni šakaly a hyenami provádějí své obřady k uctění bohyně Kálí, používají výhradně ovčí trus. Při zmínce o šakalech zavyje jako šakal a při zmínce o hyenách napodobí charakteristický štěkot hyeny. Je to perfektní manažerka, každý duchovní mistr by mi ji mohl závidět. Věnuji Indovi i kornout, aby si obdržený dar mohl zabalit, načež jej se slovy „Smašanakáliká“ povzbudivě poklepu po rameni. Zdá se, že mu to stačilo. Ten už prudit nebude. Další klient se mnou chce mluvit soukromě. Koukám, že přišel i s manželkou, která drží malé dítě. Představíme se a podáme si ruce, načež se mne muž po sluníčkářském způsobu chystá obejmout. Zdvořile, ale důrazně to odmítnu s tím, že tohle tady není zvykem. Jdeme ke stolu v rohu místnosti a posadíme se. Muž se zeptá, o co se zajímám. Mlčky na něj znechuceně hledím. To snad není pravda. Jestli neví, o co se zajímám, tak proč sem leze? Jitka zaregistrovala, že nejsem ve formě, a přinesla mi malý kalíšek se smaragdově zelenou tekutinou. Asi nějaké povzbuzovadlo. Kopnu to do sebe. Podle chuti je to meduňková kvintesence. Docela mě srovnala, ale potřeboval bych ještě jednu dávku. Vidím, že Jitka prozíravě nechala na stole láhev s malým zbytkem nápoje. Chci si nalít, ale než tak stačím učinit, vytáhne žena z kabelky sklenici, klasického velkého panáka, dolije si zbytek, jedním douškem jej vyžahne a spokojeně mlaskne. Dítě se vzápětí začne sápat po láhvi i po sklenici a obojí převrhne. Říkám ženě, jestli by si toho svého haranta nemohla líp hlídat. „Ale no jo, no, furt. Dyk je to dítě,“ odvětí žena. Zareaguji tím, že dítěti požehnám, a fakan skoro okamžitě usne. Upozorním ženu, že mrňous teď bude nějakou dobu spát, aby mé požehnání vstřebal, protože jsem mu požehnal silně. Vstanu a prohlásím, že jsem právě obdržel pokyn shůry, že se mám neprodleně odebrat do nedaleké restaurace. Zbytek audience bude probíhat tam. Kdo chce, může mě následovat. Zdůrazním, že je to kuřácká restaurace, neboť doufám, že někteří by mohli odpadnout, ale jdou se mnou všichni. Sakra práce, pomyslím si. Uduste se, zatracení sluníčkáři! () (méně) (více)