Ukrainskaja rapsodija

Paradžanov natočil film, který je v lecčems podobný projektu jeho učitele Dovženka Pověst plamennych let, příbuzná obrazová poetika, estetizace německých válečných hrůz, ukrajinské přírodní a folklorní motivy. Kombinace kamery s motivy z klasické hudby činí z filmu víc filmovou báseň než melodrama (k čemuž by přistoupila většina filmových tvůrců, jakmile v námětu uvidí milostné motivy a v hlavní roli operní zpěvačku). (11.03.2012)

A to som si dlho myslel, ze Ukrajinskuju Rapsodiju natocila Kira Muratova ... az neskor som si zistil rezisera. Kazdopadne nic moc, len velka laska, ktoru prekazila vojna, konkretne WWII - rezisersky vsak nic moc, len nudna rutina, Parajanov nie je Michalkov, ze jo ... a ani Tarkovskij : 40 % (07.11.2018)

Stary snímek tohoto umělce je životním příběhem nadejné operní zpěvačky jejiž karieru překazí válka. Je to opravdu hrůzostrašný kýč, který ačkoliv vznikl v období destalinizace připomína místy Pád Berlína. (22.06.2008)

2. svetová vojna je jedna z výnimočných oblasti tvorby Sergeja Paradžanova (Paradjanova), on vymyslel vlastný filmový štýl, ktorý nebol v súlade s jediným dovoleným, socialistickým realizmom v bývalom ZSSR. Viedol bohémsky spôsob života a preto bol tŕňom v oku sovietskych orgánom. V decembri 1973 ho zatkli za homosexualitu a nezákonné obchodovanie s náboženskými ikonami a odsúdili na päť rokov v Gulagu. Opätovne začal tvoriť až v dobe perestrojky. Muzikál je životným príbehom nádejnej opernej speváčky, ktorej kariéru zastavila 2. svetová vojna.Film je o vojne, o láske, o sile hudby, o nenávisti k nepriateľovi ale aj o zlých Američanoch. Sovietsky vojak Anton Petrenko bojujúci v prvej línii, zranený padol do nemeckého zajatia. Na nemeckom území sa mu podarilo utiecť z transportu a ukrýval sa v kostole spoločne s nemeckým varhaníkom Weinerom, tu sa dočkal príchodu osloboditeľov Američanov. Ale aj u nich vybavovanie formalít trvalo dlhé mesiace, pokiaľ sa Anton mohol vrátiť späť do svojej vlasti. Tu stretáva svoju lásku Oksanu. Tento film sa radí k tým, ktorý keď si pozriete raz, už viac ho netúžite vidieť. (28.03.2018)

Poměrně šokantní, že budoucí filmový básník a lyrik par excellence, navíc budoucí sovětskou mocí proskribovaný nonkonformní umělec Paradžanov ještě v r. 1961 natočil film téměř plně ve stylu socialistického realismu, navíc na hraně sentimentální romance či dokonce melodramatu. Jako kdyby Kalatozov a další na poli válečné a vztahové tématiky již před lety neposunuly filmové i společensky legitimní hranice toho, jak se dá zobrazit život sovětského lidu - Paradžanov se drží takřka ještě stalinských schémat (věrná láska dostává přednost až po věrnosti společenské povinnosti). Například Čuchrajovo "Čisté nebe" z téhož roku komplikovalo osud bývalého válečného zajatce společneskými předsudky, jimž musel čelit po návratu domů. Kalatazovovy "Jeřábi" zase postavili na hlavu příběh o nekompromisně věrné lásce dívky v zázemí ke svému milému ve zbrani. Paradžanov fabrikuje v zásadě dokonalé hlavní hrdiny, jediný stín leží na jedné vedlejší postavě, jíž však náleží jen klasická diferenční funkce, dávající zazářit našim hrdinům. Ti navíc zosobňují nejlepší vlastnosti lidu - poučení je zřejmé. Sovětská verze hollywoodského amerického snu hlavní hrdinky mohla být v r. 1961, když SSSR vyslalo Gagarina do vesmíru, dokonale věrohodná, ale tím, že ji autor zaobalil do již tehdy zastaralé formy, z ní udělal spíše než naději do budoucna reminiscenci na doby minulé. "Ten" Paražanov k divákovi promlouvá snad jen v některých snových, symbolických (ale děsivě sentimentálních) scénách, jež vzdáleně evokují lyrismus jeho pozdějších děl. (29.10.2015)