Johanna D'Arc of Mongolia

Zlatý Medvěd - výběr (27.04.2006)

V 19.století byl ještě občas provozován starý žánr idyly. Pak to vyprchalo – možná, že s DADA, nebo neoklasicismem se občas něco z něj vrátilo, ale ani to mu neodpovídalo úplně, protože idyla nebyla hrou – se slovy, s významy, se strukturou vyprávění. Myslím, že Ottinger se v postmodernistické Mongolské Johance z Arcu – ať vědomě, či nevědomě – k žánru idyla vrací. Každopádně ze základního zauzlení dramatické zápletky jí nezbylo skoro nic – vše je v pohodě. Lesbická idyla. Veškerá možná zauzlení končí v minutovém rozuzlení. A k tomu samozřejmě dodává něco z queer filmu – tu stojatost děje, samozřejmost zobrazení bizarního, všudypřítomnou úsměvnost nad subkulturním mikrokosmem. Ikony Fassbinderovy a Wendersovy stáje, nádherná Delphine Seyrig, ve své poslední roli, rok před smrtí. Co zbylo? Nádherná kamera, potěšení ze zápletky - a z pohody v lesbickém ráji. K tomu připočtěte to, co už tu stojí – mix studiovky s etnografickými záběry širé stepi. Pobavily mě animírky à la Mrazík – anebo Hrátky s čertem – snad proboha věděla, nakolik je její představa o Rusku mimoběžná. (01.03.2013)

vlastně by z toho mohli být dva filmy o průměrné délce. Jedna lehce suchá a lehce dadaistická komedie odehrávající se na Transibiřské magistrále a pak jeden celkem obsažný, moderně střižený etnografický dokument o životě na mongolských pláních. Ale dohromady to nějak nefunguje. Mám z toho pocit, jako by režisérka chtěla natočit film o čtyřech ženách cestujících napříč Asií, ale pak se jí podařilo natočit tolik materiálů o Mongolsku, že jí bylo líto do filmu nedat. Výsledkem je neúměrná stopáž a "dva filmy v jednom" (31.10.2007)