Janghwa, hongryeon

Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé! Na hustou atmosféru tohoto psychohorroru odehrávajícího se v domě ala Alone In The Dark budu ještě dlouho vzpomínat.. stejně jako na husí kůži a mráz, který mi jezdil po zádech onoho večera, kdy jsem se na tenhle film hezky ve tmě a samotě díval. intenzivní zážitek. Ještě dlouho po skončení filmu se mi vracely některé scény, které mi nebyly jasné, a docházelo mi, jak do sebe všechno zapadá a všechny věci postupně začaly dávat smysl. Všem, kterým to smysl dávat nezačalo, doporučuji podívat se na tento skvost ještě jednou. Pokud to nepomůže, tak už asi nepomůže nic. Každopádně chybu je třeba hledat v sobě a ne ve filmu. (28.06.2008)

Film stavia na perfektnej, postupne budovanej tajomnej atmosfére veľkého domu a nevyriešenej záhady ohľadom smrti matky oboch dievčat. Má i pár napínavých hororových momentov. Dejová linka, ako som si už u ázijských hororov navykol, nie je zlá, len v tomto prípade sa mi už zdala niečo málo prekombinovaná, hlavne v závere snímku. Dosť mi to pripomínalo Príbeh dvoch sestier (2009), takže kto videl tento film, malo by to pomôcť v ľahšej orientácii. Inak celkom spokojnosť. 70/100 (01.08.2014)

Možná bych dala i tři, ale když já Lim Soo-jung prostě nemám ráda. A od Kim Ji-una bych prostě čekala něco víc. Nějak mi tam ten asijský duch s vlasy do obličeje neseděl. Víc by se mi film líbil, kdyby se držel jenom té jedné linie, která mi přišla mnohem zajímavější, než duchařina. Pokud si to někdy pustím znovu, tak třeba půjdu výš. Ale zatím u mě "nic moc". (21.06.2014)

Vinikajúci film, umne kombinujúci Shiningovské naračné čičíkanie na úvod, lyncholidné schizofrénne hrátky s identitou postáv a temným tichým budovaním atmosféry a v neposlednej rade s klasickými azíjskými hororovými trademarkmi. Ako je už v tomto type filmov zvykom, niektoré drobné veci ostávajú nevysvetlené a ponechané na divákovu fantáziu. K tomu všetkém si pridajte Shyamalanovsky-Hichcockovskú pointu a verte že budete mať chuť si Janghwa, Hongryeon pozrieť ešte raz. (21.07.2006)

Nebylo to ve stylu třeba Ju-On, jak se mi zpočátku zdálo (tzn: vata, vata, vata, pak příjde něco velice strašidelného a pak zas vata, a tak dokola). Ne. Ono se totiž ukáže, že tam vlastně vata jakoby není, a hodně věcí dává nakonec i smysl. Ale čekat na to rozhřešení celé hodiny, mi přinášelo mírné utrpení. Děj nebyl jednoduše zdaleka tak výživný, aby omluvil tu dlouhou dobu která uplyne, než se ukáže pravý smysl celé story. A navíc mi tam chyběl strach, ta pravá "tichá hrůza" nad kterou se tu lidé tak rozplývají. Tiché to možná bylo, ale ta hrůza mi tam osobně dost scházela. A když už se zdálo, že konečně přichází, odešla tak rychle, že jsem se nestihl bát. Ale já jsem člověk, který se nudil i u většiny těch Kruhů apod, takže je nutno brát mě s rezervou. Tale Of Two Sisters se mi ale ve finále líbilo víc než japonské Kruhy. Jen si tak říkám, že napoprvé jsem se nudil, protože jsem nevěděl že přijde nějaké zásadní rozuzlení (navíc jsem ho neočekával). Napodruhé bych se asi nudil právě proto, že už to rozuzlení znám. [Dodatek: Dnes jsem někomu vyprávěl děj toho filmu, a zjistil jsem, že když to vyprávíte, tak to působí docela dobře. Je to podobné jako s Vesnicí od Shyamalana. Když ten příběh slyšíte, tak to vypadá mnohem zajímavěji než vlastní film.] (17.01.2006)