Panika

ripo

Poslední maďarská veselohra „Panika" má vážné zaměření. Vybrala si terčů několik — reakcionáře, usazené na vedoucích místech, kteří se domnívají, že servilností k nadřízeným úřadům a líbivými akcemi udělají kariéru; „úspory" dosažené na úkor spotřebitelů, a konečně nakupovací horečky, které čas od času, inspirovány zahraničním rozhlasem nebo šeptandou, způsobí paniku mezi reakcionáři. Jak je vidět, nevybrali si toho autoři scénáře málo, a hned z počátku je třeba dodat, že méně by bylo více a lépe. Neboť takhle má film několik fabulačních linií, sice umně, ale přesto násilně navzájem proplétaných. Ale to by nebyl hlavní nedostatek filmu. Ten tkví v tom, jak autoři tyto závažné problémy sdělují divákům. Nejde o to, že veseloherní forma by byla nevhodná, naopak satira je zde na místě. Autoři však udělali řadu ústupků vkusu určité části publika, zkaženého bulvárními operetami, které právě v Maďarsku mají nemalou tradici. A tak jim vyšel konglomerát dobrých, nepapírových scén, pronášených scénami ryzí banálnosti. Tu máme na mysli milostná dueta, texty písní a herecký výkon K. Latabára v roli Daniela. I když je střídmější než v rolích minulých, přesto jeho herectví je na hony vzdáleno tomu, čemu říkáme herectví realistické. Svým zjevem připomíná Friga a zřejmě se snaží jeho komiku napodobit. V němých amerických groteskách byla Frigova komika na místě, méně se již hodí její roubování do pokusu o veselohru socialistickou. Jde tedy o veselohru správně zaměřenou, ale umělecké prostředky, jimiž chce dosáhnout cíle svého záměru, jsou mylné. Filmový přehled 3/1954(6.7.2009)