Aleko
Aleko
Obsahy(1)
Sovětský barevný film - opera "Aleko" vypráví o vášnivé lásce a žárlivosti vyhnance Aleka ke krásné cikánské dívce Zemfiře. Aleko, který našel domov mezi cikány, získal si lásku Zemfiry, nedovedl ji však udržel. Ze žárlivosti potom zabíjí jejího milence i ji. Cikáni jej vylučují ze svého siředu. Aleko zůstává sám, opuštěn všemi. (FILMOVÝ PŘEHLED 10 / 1955) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (3)
Barevný sovětský film „Aleko" je filmovým přepisem stejnojmenné Rachmaninovovy opery. Tvůrčí kolektiv, v jehož čele stál režisér Grigorij Rošal, se snažil o filmové zpracování tohoto díla odstraněním statičnosti, kterou většinou zfilmované opery trpí. Dal možnost pohybu kameře a především rozehrál herce — zpěváky, jimž umožnil přirozené fysické jednání, jež však naprosto nebylo v rozporu se zpěvním charakterem rolí. Využil také s velkým talentem prostředí, do něhož celý film zasadil. Většina scén tohoto filmu byla natočena uprostřed stepí, překlenutých mořem mraků, snímaných kamerou za nejrůznějších nálad, podle dramatické potřeby jednotlivých scén. Zvláště silně působí scéna, kdy Aleko zpívá o své neuhasitelné lásce k Zemfiře a přisahá jí pomstu. Osamělý Aleko v tomto obraze stojí na pokraji rozbouřeného moře a hudba spolu s obrazovým vyjádřením působí neobyčejně silně, vyjadřujíc jeho neovladatelnou vášeň. — Zpěváci, kteří hráli čelné role v tomto filmu, podali rovněž vynikající herecké výkony. Jejich hra je prokrvena silnými city a působí velmi přirozeně. Po této stránce byl pokus režiséra Grigorije Rošala velmi úspěšný. Dokázal, že také opera může být zpracována filmovými výrazovými prostředky a že neztrácí, ale naopak získává na umělecké přesvědčivosti a pravdivosti. Výsledek druhého pokusu nemůžeme, bohužel, na plátnech našich kin sledovat. Zfilmovaná opera „Aleko" byla totiž zároveň natočena jako plastický film, který má v Sovětském svazu již četné diváky; jak zprávy ze sovětského tisku dosvědčují, bylo dílo režiséra Rošala i po této stránce velkým přínosem a lze jen litovat, že naši diváci nebudou mít příležitost vidět tento pozoruhodný film v plném rozsahu jeho uměleckých hodnot. Filmový přehled 10/1955 ()
Puškinovy knihy patří v mé knihovně k těm nejohmatanějším a Cikány můžu za každé nálady. Byla jsem zvědavá, jak si s takovou esencí emocí a hlavně svobody poradili sovětští tvůrci v době ústupků a mnohdy těžké umělecké stagnace. Rachmaninova operní inscenace je inscenovaná v divadelních kulisách i v reáliích, výjimečná je především v baletních vsuvkách s vynikajícími sólovými výstupy Svjatoslava Kuzněcova. Chvilkama jsem měla pocit, že tato adaptace esteticky ovlivnila Emila Loteanu a jeho nejslavnější film "Cikáni jdou do nebe", každopádně ve mě vzbudila chuť si ho po čase zase jednou pustit. ()
Třebaže Rachmaninov složil operu (ve věku pouhých 20 let) na motivy Puškinových Cikánů, kteří jsou situováni do prostředí ruského, hudba samotná (pod silným vlivem Čajkovského) evokuje spíše Španělsko nebo Itálii. Fantastická je choreografie baletních částí, pěvecké výkony rusky excelentní. Obrazová stránka, ačkoliv se snímek natáčel převážně ve studiu, nápaditě pracuje s dekoracemi a barvami, podtrhujícím klasické romantické pojetí. ()