Večeře u Noriko

Psychoanalytická drátenka idúca až na dreň. Ak sa hovorí o Love Exposure ako ultimátnom zavŕšení všetkých filmov o láske, je Noriko's Dinner Table ultimátnym zavŕšením všetkých filmov o rodine. Sono sa ešte nikdy predtým neponoril tak hlboko a sugestívne do vnútra svojich postáv, pričom ich vydoloval takmer na maximum. A tiež až na jednu výnimku nikdy predtým nenatočil film tak zvláštny a pritom tak opojne a desivo uveriteľný. Pritom vo vzťahu k Suicide Club sa film nedá definovať ako jasný kúsok skladačky, ktorý perfektne zapadá do celku - naraz sa totiž odohráva pred ním, počas neho aj po ňom, pričom sa vyhýba jasnému prepojeniu či banálnym scenáristickým pokusom o vysvetlenie. Ponecháva ho taký, aký je, berie si len okrajové postavy, ich vzájomné vzťahy a miesto návratu tematicky rozširuje univerzum o majstrovský príspevok - štúdiu rodiny v modernej japonskej spoločnosti. Takmer dva a trištvrte hodiny hĺbkovej sondy pojednávajúcej o identite, vzťahoch, rodičoch a deťoch v hre, riadiacej sa prísnymi pravidlami a v ktorej má každý rolu, akú si vyberie. V hre zvanej život. Postupná metamorfóza Noriko, Yuky a ostatných, predstavujúca jemné psychologické odtiene, s ktorými Sono opatrne narába, podlieha tomu, čo si želá okolitý svet, nie tomu, čo si želajú jeho "hrdinovia". Osobne ma zaujali zámerné časové lapsusy, ktoré evokujú úmyselné ohýbanie reality, ktorá je reálnejšia ako skutočný svet. Začínam vidieť, že vlastne všetky Sonove filmy sú prepojené ako uzavretý kruh v spoločnom a jednotnom univerze, ktorého podobu a zákonitosti stanovil v roku 1985 svojim surrealistickým debutovým krátkometrážnym filmom Ore Wa Sion Sono Da!. Nerád sa opakujem a používam takéto výrazy, ale... Sono je génius. 100% (12.06.2014)

Film sice souvisejici s predchozim Suicide Club, ale celkove naprosto jiny. Vysvetluje motivace clenu Sucide Clubu, ale nijak neodhaluje veskere souvislosti predchoziho filmu, nesetkavame se se stejnymi postavami. Oproti Sucide Clubu je vystaven vice dokumentarne, cemuz prispiva rucni kamera a nekolik diegetickych vypravecu v podobe samotnych hlavnich postav, ktere se divakovi sveruji se svymi vnitrnimi pocity a predznamenavaji sva dalsi jednani. A v tom prave alespon pro mne tkvi klicovy nedostatek celeho snimku. V prvni casti se sice vypravecka jevi jako vhodny zpusob explicitniho zprostredkovani svych pocitu, nicmene v dalsich fazich pusobi komentar jiz spise rusive a v zaveru myslim uz vubec nebylo nutne divakovi sdelovat totez, co muze videt pomoci obrazu. Osobne mi byla blizsi syrovost Sucide Clubu a chvile beze slov dukladne pridavaly na atmosfere, coz se zde nedeje az tak precizne, nebot temer neni okamziku, ve kterem nejsou slyset slova. Samozrejme by nebylo na miste zadat po autorovi, aby byl tento film zpracovan naprosto stejne jako predchozi, protoze tim by oba ztratily na osobitosti, avsak zde plati, ze nekdy i mene je vice. Tak ci tak pro me ale urcite Shion Sono zustava jednim z nespornych talentu soucasneho japonskeho filmu a je to pankac jako hrom, ktery si nic nezada s ostatnimi predstaviteli tohoto proudu (Tsukamoto, Toyoda, Miike, Hiroki). "Gratulujeme pane rezisere, klobouk dolu." (Marek Eben pri zaverecnem ceremonialu MFF KV 2005). (10.09.2008)

Při sledování Noriko mě mrzelo, že jsem viděl Suicide Circle až pak, protože jsem myslel, že mi objasní pozadí celého toho fenoménu Suicide Clubu (což se nakonec nestalo:). Zde jsou události kolem hromadných sebevražd jen jedním střípkem v celé mozaice příběhu, a zatímco SC byl především o vyšetřování sebevražd + ukazoval něco z japonské mentality, Noriko se ve svém delším časovém záběru může soustředit na pár lidí a především hlavní hrdinku a zkoumat, jak se časem a pod různými vlivy mění... z tohoto pohledu to myslím je o dost více propracované, a ne méně zábavné. (15.07.2005)

Noriko no Shokutaku hodinu začíná, hodinu končí a půl hodiny se láme. Námět a scénář je od Suicide Club neskutečný pokrok a evoluce myšlenky do evropské dospělosti. Pro představu je to, jakoby Lynch šukal Hanekeho a někdo si u toho psal poznámky. Tedy již podruhé (po Kimyô na sâkasu) měl u mě Sono našlápnuto na absolutno. Opět to posral. Zatímco Kimyô geniální formu zazdilo stupidně řešeným vyvrcholením, které ještě tak dlouho řvalo na diváka, že graduje až to začalo vadit, Noriko podrazila nohy forma. Film vypadá strašně, jak debut z kapesného a trvá dost dlouho, než ho začnete brát vážně (naštěstí to má pojištěno stopáží). I poté se však udrží další neduh a to jsou vnitřní monology, které nejsou ničim jiným než doslovným popisem situace, kterou právě vidíme - kluk obejme babičku a je nám řečeno "kluk objal babičku", muž se vrátí do místnosti a overvoice hlásí "vrátil jsem se místnosti". Tahle úlitba slepým divákům není rozhodně nic, co bych ocenil a téměř 160 minut filmu donutí několikrát k tomuto faktu změnit stanovisko, ale nikdy v jeho prospěch. (14.10.2011)

Další Sonův zářez nebo spíš nářez.Tohle je psychologický drama jak kráva.Všem těm kdo by tenhle snímek chtěli vidět doporučuju si nejdřív pustit Jisatsu sakuru(Kroužek sebevráhů),protože tyhle fimy jsou úzce spjaty.A tento snímek dáva Kroužku sebevrahů úpně jinej rozměr a posouvá ho ještě výš než na 5 hvězd.Večeře u Noriko vypráví příběh dospívající 17ileté Noriko,která jakoby nikam nezapadala.Proto se pomocí chatu pod jménem Mitsuko(jak jinak) spojí s podivnou komunitou z Tokya.A zanedlouho prchá z domu právě do Tokya a zde ze rozehrává teprve to pravý psycho nátlak(hlavně na diváka).Víc prozrazovat nebudu.Každopádně mi z toho šla čelist opět dolů.A opět podotýkám Šion Sono je GÉNIUS svého řemesla. (21.08.2015)