Hijos de papá

Nevnímal jsem Tátovy děti úplně jako (čistou) komedii, jakou jsem asi očekával, zasmál jsem se totiž minimálně a víc mě tenhle snímek zaujal v rovině dramatu, byť místy odlehčeně podávaného. Jakoby šlo o dvě vzdálenější epizody seriálu spojené do jednoho filmu, s vynecháním spousty děje zabírající přes 30 let mezi první černobílou a druhou barevnou částí, přesto to podstatné po stránce sdělení ve zvoleném konceptu vynikne. 1947: dva roky po válce, vs. 1978: dva roky po smrti a pádu vlády diktátora Franca. Odlišná doba, přesto opět stejné rodinné a sociální vztahy mezi čerstvě dospělou mladou generací a generací jejich rodičů. Zajímavá ukázka přerodu těch mladých, kdysi provokujících své okolí, vystupujících proti konvencím a často toužících primárně po zábavě, teď po 30 letech již ve fázi procitnutí na místě někdejších rodičů, inklinujících s věkem k postojům svých předků, a nevyhnucelné konfrontace s novou generací. Mění se zejména kulturně společenské pozadí včetně stylu módy, umění, přístupné techniky a s tím i jiné vymoženosti včetně negativních podnětů ke kriminalitě či dříve méně rozšířené drogové závislosti. Kruh se v závěru během prolínání scén skandování ve dvou obdobích uzavírá, ale pro diváka v roce 2023 se rovněž směle může otevřít směrem ke srovnání s dneškem a situací z okolí či vlastní zkušeností. **** Sice nemůžu říct, že by mě ten film zvlášť sebral a předal v jádru cosi dosud nepozorovaného, ale ve svém sdělení i poutavosti mnoha scén je dobře zvládnutý, stejně tak (na svůj rozpočet) i v rovině vystižení stylu dvou různých ér minulého století. Zajímavá podívaná ze starší španělské produkce. [75%] (20.08.2023)