I sette gladiatori

Darius, hrdý kralevic spartský je nucen bojovat o holý život v římské aréně s družinou barbarských válečníků. Ty navzdory všemu přemůže a je mu udělena svoboda, neprodleně se vydává do rodného města, aby zjistil, že spousta věcí se za dobu jeho nepřítomnosti změnila. Otec byl zavražděn a vlády ve městě se mezitím chopil zlotřilý Hiarba. Ten jakmile je obeznámen o jeho návratu, nechá jej svými pochopy přepadnout, naštěstí je poblíž chůvin syn Livius, s jeho pomocí jsou útočníci odraženi, bohužel si Darius v zápalu boje nevšiml, že na místě zápasu zapomněl rodinný meč. Hlavní hrdina spěchá za svoji milovanou, z nenadání je však milenecký pár vyrušen vpádem ozbrojených vojáků, někdo totiž úkladně zavražil snoubenčinnýho otce. Ze smrti je obviněn Darius, neboť byl zabit jeho mečem, nikdo nenaslouchá rekově obhajobě, zvlášť ne milovaná žena, která má mysl zakalenou smutkem a hněvem. Co by to bylo za bohatýra, kdyby se ani nepokusil očistit své jméno, ozbrojencům se vytrhne, hbitě překoná zeď, kde na něj už čeká Livius, i s ořem. Spolu tryskem prchají z města, mající jediný cíl, najít Dariových pět starých přátel, pět gladiátorů, s jejichž pomocí se chtějí postavit tyranovi. Jako prvního najdou Flaccua, rychlého vrhače nožů, s neoddiskutovatelným sklonem k alkoholismu. Dalším je silák Milon, živící se na poutích předváděním prostému lidu svou sílu, třetí v pořadí je lučištník Xeno, toho času oblažující svou společností jednu postarší movitou dámu. Následuje kovář Panurgus, se svou roztomilou dceruškou (ta se postará o milostný trojúhelník). Posledním přítelem do družiny je hbitý Vargas, toho kamarádi zachrání z arény, kde mu byl jako soupeř vybrán rozzuřený býk a poté dokonce i velmi hladový lev. Avšak bídný Hiarba také nezahálí, mobilizuje vojsko, neštítí se dokonce ani únosu Aglaie, kterou by rád pojal za choť. Naneštěstí noční útok palácových stráží se nezdaří, nyní je na tahu Darius, aby přešel do ofenzívy. Jedna půle skupiny se pokusí zničit vojenský tábor pomocí stáda splašených býků, druhá má však mnohem těžší úkol, který by se pokoušel pouze šílenec, chtějí totiž nenápadně proniknout do zloduchovy skalní pevnosti. Vše neodvratně spěje k rozhodujícímu střetu mezi Dariem a Hiarbou na střeše pevnosti. Roku 1962 má sandálový žánr největší dobu své slávy již za sebou, přesto je pořád mezi diváckou obcí nesmírně populární. Do hlavní role byl obsazen Richard Harrison, ten se od svých "soudruhů ve zbrani" lišil tím, že to nebyl žádný kulturista, jen obyčejný, neúspěšný, americký herec, který v Evropě dostal příležitost, jako spousta jiných jeho zámořských kolegů. Harrison rozhodně nebyl nejlepším hercem na světě, ale role, které vytvořil mu sedly jako ulité, zvláště v tomto žánru se cítil velice dobře. Typově odpovídal, nebyl žádná nabušená bedna jako Steve Reeves, Gordon Scott a jiní, kteří vytvořili siláky snad všech mytologií světa, nikdy sám neporazil armádu, nevyvrátil kovová vrata, ani silou svých paží neboural kamenné hradby měst. Jeho role byly trochu odlišné, vytvářel postavy patricijského stavu, které byly nespravedlivě obviněny ze zločinu, jsou nuceny prchnout, sami (lepší je však za pomoci hrstky přátel, ženského pohlaví nevýjimaje) dokázat svou nevinu a obnovit pošpiněnou čest. Takovou postavou je i Darius, čestný, srdnatý, vždy připraven se svými druhy být se prosti bezpráví. Ostatní herci byli vybrání stejně kvalitně, jen k ženskému obsazení bych měl výhrady. Ve filmu vystupují jen tři ženské psotavy, jedna z nich je babča nad hrobem, která se mihne na pár sekund (hrdinova chůva), poté už jenom dvě mladší dámy usilující o Dariovo srdce, bohužel do role Aglai tvůrci vybrali nepříliš pohednou herečku, takže předvedení jeho milostného citu vyžaduje velké herecké schopnosti. Čtyři scénáristé zdařile přetvořili standardně velkohubý slogan "Sedm synů Sparty! Sedm chrabrých mužů bojujících jako sedmset.". Sedm heroiů proti ničemovi disponující velkou ozbrojenou mocí, každý z udatných hrdinů by měl být od svého druha co nejodlišnější, proto tady máme ťuňťu (Livius), siláka, komického ochlastu, chrabrého hlavního hrdinu, nafintěného lučištníka, akrobata a moudrého kováře s dcerou, pokud možno bídák by nějakou tu osobitou schopnost měl mít, třeba může mistrně ovládal bič. Škoda jen, že se nepodařilo udržet tempo po celou dobu vyprávění, první půle je dynamická, pořád se něco děje, nabalování roztodivných osob okolo hlavního hrdinů je vtipné i poutavé zároveň, potom však tempo zvolní, začíná se moc řečnit (ženská linie by zasluhovala osekat), naštěstí závěrečný útok je natolik zdařilý, že se mu podaří vytlačit nepozorovaně se vkrádající nudu. Hlavním překvapením není scénář nebo herci, ale španělský režisér Pedro Lazaga, ten až doposud neměl s podobným typem filmu příliš velké zkušenosti, v jeho filmografii se to naopak hemžilo komediemi a dramaty, to jsou přeci jenom trochu odlišné žánry. Další věcí, kterou si získal můj obdiv je šikovnost, s jakou film režíroval, souboje jsou na vynikající úrovni, taktéž zápasy s divou zvěří, především však využil, že Španělsko sloužilo jako oblíbená destinace zahraničních produkcí, spousta amerických historických filmů se natáčela právě zde. Lacinější Jugoslávii přece jenom využívali zezačátku podřadnější italské produkce (filmy s Bradem Harrisem), tudíž stačilo objet již postavené kulisy, které byly vytvořeny pro jiné filmy, natočit je v jiném úhlu, v denní době, film tak vypadá mnohem výpravněji než ve skutečnosti je, navíc španělské exteriéry jsou nádherné. Není proto žádným překvapením, že byly filmaři tak oblíbené. Dále musím pochválit začínajícího italského skladatele Marcella Giombiniho, ten složil neskutečně chytlavou hudbu s vynikajícím ústředním motivem. Škoda jen, že měl trochu nepříjemnou vlastnost, nadužívání právě tohoto tématu, naštěstí se mu podařilo vždy zkomponovat tak skvělý, že to divákovi vůbec nevadí, ba právě naopak, na jeho obranu musím však také uvésti, že nikdy jej neopakoval tupě, snažil se jej neustále variovat, přicházet s něčím novým, jiné aranžmá, jiný sólový nástroj, prostě něco jiného než předtím. Poté měl ještě jednu vlastnost, možná by se dalo označit spíše za nectnost, trpí například jí například i John Scott, uměním naznačovat, tj. ještě trochu zapracovat a byl by z toho nádherný motiv a takových šancí lze ve filmu nalézt nepřeberně. P.S. Má cesta k tomuto filmu byla docela zajímavá. Jako dítě jsem byl cca před 18 lety s taťulou na chatě, ještě zajímavější bylo, že tam byl příjem rakouské televize mnohem lepší, než kanálů českých. Jednou jsme v novinách tv programu zahlédli, o půlnoci (krásný čas) dávají nějaký historický film, dali jsme si údernický závazek, že vydržíme a co jsme slíbili, to jsme dodrželi, matně si vybavuji asi čtyři scény, otrok otvírající cely jiným, bitka na střeše pevnosti, truchlící muž, vybitý vojenský tábor (voják padající ze strážní věže), to je asi všechno, pak ještě přestávku (byla velmi nutná), celé to mělo tři hodiny a já měl celou dobu zafixovaný název Vzpoura gladiátorů. Loni jsem při Vídeňském koncertě Ennia Morriconeho špacíroval s drahou polovičkou i po nádraží, koukám u trafiky pakl s lacinými DVD, za podívání nic nedám, vybral jsem si čtyři filmy (při mém štěstí jsem jeden film už měl stažený) a jaké je moje překvapení, já to znám, matně, ale je to ono. Takže to musel být tenkrát dvojprogram, snad se mi někdy podaří zjistit, jaký byl název toho druhého. (05.10.2008) (méně) (více)