Gankucuó

Ač jsem Dumasův román nečetl, zřetelně vidím rozdělení seriálu na dvě části, přičemž v první se autoři více drželi předlohy, zatímco druhou překroutili a „obohatili“ řadou klasických anime motivů. Zvrat přichází před polovinou a je postupný; nejdříve jsem byl znepokojen Albertovou naivitou a nedospělostí, pak přišly první srdcervoucí scény a závěrečné epizody už desítkami uslzených obětí, vyznání a prozření využívají ta nejhorší možná klišé. Na první pohled zaujme netradiční svět, do nějž byl příběh přenesen. Vizuálně jde o divokou kombinaci; archaičnost se proplétá s vědeckofantastičností a obě jsou překryty směsicí snad všech výtvarných a stavebních slohů, které přišly autorům pod ruku. Architektura často není architekturou v pravém smyslu slova, ale – jak píše Subjektiv – spíše koláží, avšak sestavenou s citem pro situaci. Výsledek je dechberoucí a ona pestrost není zdaleka nahodilá, ale naopak přizpůsobená aktuálnímu dění. Základ atmosféry ovšem už odpovídá knižnímu 19. století a životu ve vyšších vrstvách – romantika čišící z Věku nevinnosti, Obrazu Doriana Graye nebo Paní Bováryové je zde v plné síle a technologie umožňující výlety do světa oper, bálů a pitek - na Měsíc – ji překvapivě ještě umocňují. Mimořádná je proměna nálady, kterou Gankucuó několikrát předvede (žel pouze v úvodu) – během vteřiny hladce přejde z pokojné bezstarostnosti do strašidelného napětí a zase zpět (hrabě přijíždí na návštěvu, celá epizoda ve venkovském sídle...) - plynule se promění obraz, ubude barev a najednou koukám na úplně jiný seriál; vypravěč dopoví děsuplnou pohádku a děti si rázem uvědomí, že jsou stále v bezpečí u krbu. V těchto chvílích byl můj obdiv k autorům největší. V zásadě jsem si užíval každou vteřinu: od možná nejlepšího - a výtvarně od zbytku seriálu značně odlišného - openingu, jaký znám, až po jen o něco málo horší ending, a ještě začátkem druhé desítky byl rozhodnut pro absolutní hodnocení. Oním mísením starého a nového, všemožných kulturních údobí a rozdílných technologií však vzniklo kromě fascinujícího celku i několik roztomilých „mezer“. Zatímco se pořádají lety do vesmíru a bankovnictví či justice prosperují, nikdo nevlastní telefon – a přece by právě ten vyřešil řadu zapeklitých situací! Holt Dumas jej neměl, a kdyby na tom tady byly postavy jinak, muselo by se ještě víc sahat do děje – a je myslím ku prospěchu všech, že se tak nestalo. Vše pozitivní, co jsem dosud napsal, totiž s příchodem druhé poloviny seriálu tu pomaleji, tu rychleji odezní. Ta první je silná právě tím, že mnoho neobjasňuje – na intriky a tajemná místa v příběhu se díváme zvnějšku, a věnuje se hlavně prostředí, postavám a vztahům mezi nimi. Ve chvíli, kdy na objasňování dojde, se v častých odchylnostech od předlohy projeví plytkost scénáře a ten se utíká k vysvětlením, jež v tomto příběhu nemají co pohledávat a hrubě ho devalvují. Z vážné (a vcelku zlověstné) zápletky se stává fraška s démony, mecha souboji, stupidními dialogy přetékajícími patosem a vratkými subpointami. Zářným dokladem jeho slaboduchosti je v závěru kulminující oblbování duchovní symbolikou, především neskutečným množstvím křížů, pro které ani za tohle kritizovaný NGE není soupeřem (ostatně režisér Mahiro Maeda na NGE pracoval a mmj. navrhoval „anděly“). Druhá polovina vrhá obludný stín i na tu první, podařenou. Pokud si odmyslím senzační vizuální zpracování (které se později zčásti omrzí), nenabízí Gankucuó nic než jen zprzněný příběh Hraběte Monte Christa, který do „divácky atraktivní podoby“ přetvořil někdo, kdo měl s psaním skončit u motáků z vězení. Tomu odpovídá i výsledné hodnocení. [Se skřípěním zubů **.] (13.06.2008) (méně) (více)