Raifu

Na rozdíl od ostatních japonských doramat, co jsem zatím viděla, se v LIFE nevyskytuje ani náznak humoru, a tak jsem se tak jako jindy nesmála šílenému japonskému humoru. Tento seriál je naopak mrazivě děsivý, je to ukázka té nejtvrdší šikany a nejhrozivějších lidských charakterů. I přestože to zpočátku vypadalo na pesimistický seriál plný nenávisti, krutosti a zrady, hlavní postava Ajumu si našla blízké přátele a tím trochu prosvětlila pesimistický stín, který se snášel nad celým seriálem. Po několika epizodách jsem seriálu vytýkala zřetelné rozlišení na dobro a zlo, ale postupně ta jasná hranice bledla a pomalu se to začalo promíchávat a zůstalo na divákovi či divačce, jak si vše vyloží. Žádná minuta není hluchá, stále se děje něco nového, co seriál rozšiřuje do nových rozměrů, takže jsem byla napjatá a zvědavě se dívala na další a další díly, až jsem s nelibým překvapením zjistila, že už jsem u konce... Zajímavá myšlenka, neobyčejný příběh, skvělé obsazení, skvělá hudba, mistrné nezobrazení celé pravdy a prostor pro osobu u obrazovky, aby si to vyložila po svém, to vše a mnohem více dělá z LIFE výjimečný seriál, které si určitě zaslouží místo mezi mými oblíbenými seriály. (07.05.2010)

Sato je nejlepší student školy Nishidate a sebemenší zaškobrtnutí v něm vyvolává nepatřičný strach. Nikoliv strach z neúspěchu jako takového, ale strach ze svého otce. Ten ho neustále mlátí za každou špatně odvedenou věc a tím v něm pomalu vytvářel stejně zkažené monstrum, jenž si libuje v násilí. ■ Manami je dívka, pro kterou tatínek udělá všechno, ale díky špatnému vymezování hranic v dětství, z ní vznikla poměrně egocentrická osobnost. I přesto, že jí otec dopřál vše co chtěla, tak u ní můžeme vidět nedostatek porozumění lidským citům, což můžeme nejspíše dát za vinu nedostatečnému citovému odkazu od rodičů a blízkých. V každé maličkosti vidí zradu a toho kdo jí zradí nekompromisně zničí týráním. Mnohdy jen manipuluje s okolím, aby ohavné činy prováděli za ní, ale jsou také chvíle, při níž je sama v popředí. ■ Shiiba je dívka, jenž se stala obětí Sata a Manami. Na svůj útlý věk si prošla spoustou strašlivých událostí. Doprovází jí pocit viny za sebevraždu blízké kamarádky, je objektem sexuálního a psychického nátlaku ze strany Sata a k tomu všemu je navíc skrze Manaminu manipulaci s lidmi, obětí šikany. Aby toho nebylo málo, tak jí z počátku nikdo nepomůže a vedení školy dělá nevidomé. Shiiba se ale nenechá šikanovat věčně a s pomocí pár přátel začne se svou situací bojovat. ■ V Raifu můžeme vidět jak školní šikanu a její přehlížení, tak domácí týrání a její následky. Vše však cíleně vyhnané nad rámec běžného vyobrazení natolik, že se sledování místy stává velmi obtížné. (26.01.2015)

Spadá mezi japonské seriály ze školních lavic, ale přece jenom je to z jiného soudku. Tady se totiž hraje na vážnou notu a celý seriál je zasvěcen jednomu z problémů dnešní doby - šikaně. Nejdřív mi to přišlo trochu moc nadsazené - jak žáci, tak učitelé si zde očividně neviděli dál než na špičku nosu, šikanovaní nedokázali sebrat odvahu se tomu postavit, a šikanující si nejspíš vůbec neuvědomovali následky svých akcí... ale když se nad tím zamyslíme, ono to takhle s tou šikanou skutečně je, což vím minimálně z doslechu. Sama jsem se se šikanou nikdy nesetkala (a to je co říct, vždycky jsem byla v rámci třídy tak trochu exot a málokdy jsem s ostatními táhla za jeden provaz), takže možná i proto je to pro mě těžko představitelné. Myslím, že šikana je obzvláště problém moderní doby. A určitě se s ním nepotýká pouze japonské školství, i když vím, že v Japonsku je šikana údajně dost častá. Takže se mi moc líbilo, že o tom Japonci natočili tohle dorama se vzkazem, že v životě jde mnohem o víc než jen o momentální situaci a že je vždycky nutné se šikaně postavit. Okamžitě se mi proto zalíbila i postava Hatori, která tam snad jako jediná postava byla oproti ostatním nad věcí. ~(4,2★)~ (11.07.2015)

Je to vyhajpované občas až ad absurdum. Slepí učitelé a šikanátoři se skoro nadpřirozenými schopnostmi. Jenže tohle není realismus, je to adaptace mangy (jako v Japonsku skoro všechno) a tak je to třeba vnímat. Ke komiksovému základu odkazuje často i vizuální podoba, postavení postav či rakurz kamery. Mě štvaly neustálé úsměvy záporáků, jako by divák už dávno nevěděl, že lžou a tváří se jako neviňátka, i když páchají zlo. Ze začátku mi celkem neseděla dramaturgie jednotlivých epizod, které se nezdály být kompaktní, ale nakonec to bylo "příjemné" pokoukání. (31.01.2014)

神 ! Moje "oblíbená" témata - šikana, týrání, škola a dospívání - navíc v mojí oblíbené zemi - Nippon. Výsledek? BANZAI! Vím, že postavy (Katsumi Sako, Manami Anzai) a situace jsou vyhnány až do extrému (obzvlášť linie s Akirou byla pěkné přestřelá, ne-li totálně trapná a neuvěřitelná), vidím i tu levnou a ošklivou televizní kameru, ALE: ještě nikdy jsem (snad až na Kokuhaku, to byl ale film) neviděl nic, co by se tímhle tématem zabývalo tak podrobně, na poli téměř sedmi hodin. Což je asi nejvyšší plus a přínos. S postavami se člověk seznámí, s některými se - i přes horší herecký výkon - sžije a co je nejpodstatnější, těch sedm hodin je pro vás - diváka - neuvěřitelně intenzivních, nepříjemných, s velkým náporem na vaši psychiku (teda pokud nejste citlivý jak kus šutru). Zvládl jsem to zhlédnout za jeden den, a večer (v pozdní noci) se mi sakra špatně usínalo. Celkem tomu pomohla i trochu trýznivá elektro & industry muzika. Snad tam ale bylo až příliš idealizace (asistentka třídní, vztahy a dialogy mezi ústředním triem tomodachi) a "černobílé" postavy (takový učitelský sbor snad [doufám] nenajdete). Ale tvůrci to celkem dobře zamaskovali a ke konci se tam vyskytne i výměna "rolí", která tomu přidá na uvěřitelnosti a diváka donutí přemýšlet. Ovšem co tomu kazí výsledný efekt je naprostá iracionální p*sranost z Manami; její výskyt vždy na správném místě (obvykle někde za rohem); vymívání mozků v tělocvičně; neustále (a těžko uvěřitelné) "obraty" a "zvraty" - Hiro a Sako a jeho neskutečné (i když u Japonců celkem obvyklé) přehrávání. I tak - 80 % (03.07.2011)