Na chvíli svobodní

Od močálu festivalové exploatace, kde končí sousta projektů tematizujících sociální a národnostní problémy současného světa, zachráněno "Na chvíli svobodni" finále, které přináší potřebnou katarzi. Právě díky momentu, kdy film vyjde z bezpečné ulity rozverného vyprávění, netřeba litovat protrpěného času s otravně schematickými dětskými figurami, líbivými momenty hraničícími s magickým realismem či teatrálně vypjatými sekvencemi hrdinů propadajících bezradnosti. (06.12.2011)

Trošku nadhodnocuji, po profesionální stránce to zase tak veliký film není. Zajímavý je námětem - otevíráním světa uprchlíků z Íránu přes Turecko do Evpropy. Chvílemi až dokumentární způsob vedení proplétajících se příběhů podává plastický obraz věcí, o kterých jsem měl jen mlhavé tušení z televizních zpráv. Bylo mi těch lidí neskutečně líto. (08.04.2012)

Filmy o uprchlících (nejen o kurdech, mezi kterými máme pár přátel) mě většinou "berou", tady mě dost nadzvedávaly ze židle ty nešťastně vybrané rozcapené děti. Skvělé téma i spousta realistických postřehů (labuť, topení na ledové peníze, telefonování do vlasti, vyčůranost těch, co z uprchlků žijí, neprůstřelnost evropské byrokracie, dlouhé prsty tajné iránské policie...) a film, i když k němu mám své výhrady, tak určitě nezapadne do té mé hory filmů, které ač se mi v tu chvíli třeba i hodně líbily, tak druhý den jsem nevěděla o čem že to vlastně bylo....Zároveň vždy vzpomenu na slova bosenského uprchlíka kamaráda Mida: "My taky máme právo na normalny život" a myslel tím ten život v amerických filmech, tady ho překvapovalo, že nemá stejný komfort, jako měl v utečeneckém táboře v Dánsku, tak se nakonec s rodinou vrátil do svého nově postaveného domu v Bosně, snad tam žije důstojněji než tady... (23.04.2012)

A na konci si řeknete, že takhle je to stále dokolečka. Filmů na téma imigrantů bylo natočeno snad stovky a já tím pádem chvíli váhala nad hodnocením. Bylo mně smutno, když jsem viděla jaké mají ideály a naděje, že až budou konečně v tom vysněném západním světě, všechno kolem nich zrůžoví a kde se budou peníze jen hrnout do klína. Moment, jak se v Íránu příbuzní radují nad fotografiemi, kde Maju pózuje před bourákem a podobně, tak mně bylo až hořko u srdce. A protože jsem mnoha těm situacím věřila, včetně té labutě (ach jo), proto jsem tu jednu hvězdu musela přihodit. Málokdy a málokomu se poštěstí a vyjde mu ten jeho sen. (06.12.2014)

Téhle kategorii filmů říkám ilustrační. Režisér Riahi se snažil zmapovat po všech stránkách problematiku politické emigrace, kterou zná konec konců z vlastní zkušenosti. Tzn. riskantní útěk z vlasti, ztrátu zázemí, přetrhání rodinných svazků, stres ze života v neznámém prostředí, riziko útoku tajných služeb nebo rasistických bojůvek. Materiální odříkání a věčný strach z budoucnosti. Na celé řadě postav ilustruje všechny možné okolnosti, které můžou emigranta potkat na jeho cestě za štěstím, jenže problém spočívá v tom, že tam nevnímám nějakou přidanou uměleckou hodnotu. Hodnocení uživatelů zkrátka odpovídá tomu, jaký vztah k danému problému mají, a nikoliv tomu, jak kvalitně je ten kousek natočený a jak působivé jsou filmařské prostředky, které používá. Riahi nemá ani zkušenosti, ani výrazný talent na to, aby natočil opravdu velký film, a tak to celé spíš připomíná oblíbený žánr hraných dokumentů, které rezignují na silnou uměleckou výpověď a snaží se prostě jen zachytit určitý problém. Z filmu je jinak cítit nadšení zúčastněných a to, že mají osobní zkušenost s emigrací, takže snímek působí značně autenticky, ale přesto na víc než 3* nepůjdu. Celkový dojem: 60 %. Kdyby Riahi natočil klasický dokument, možná bych neváhal jít i na 5*. Mimochodem, ten nedostatek umělecké kvality v jinak tématicky silných filmech v případě Středního východu je podle mě typický. (29.04.2012)