Zářijové číslo

Spolu s jinými módně zákulisními filmy (jako "parodií" redakce Vogue Ďábel nosí Pradu, v němž Meryl překvapivě tak úplně nehraje Annu Wintour, nebo Životem objektivem Annie Leibowitz) mě Zářijové číslo jako milovníka lesklých stránek těchhle nehorázně drahých časopisů zcela uspokojilo. Nečekejte hluboké psychologické sondy do mysli Anny Wintour (i když toho na sobě někdy nechá znát docela dost), spíš zábavný, někdy sebeironický pohled do několika kanceláří na Times Square, v nichž se rozhoduje o osudu stovek milionů dolarů. O těch milionech, které příští sezónu padnou nejen za opět módní kožešiny v newyorských obchodech nebo páry bot v pařížských buticích. (19.06.2011)

Anna Wintour zdaleka není takový ďábel, jakého z ní film s Meryl Streep dělá. Samotný dokument nepřináší žádný extra poutavý příběh, je to pouze letmé nahlédnutí do tvorby jednoho čísla Vogue a života dvou hlavních žen tohoto módního gigantu. Nedokážu si představit, kdo by si koupil časopis, který má téměř 1000 stran a je odshora dolů pokrytý reklamami. A podobně prázdný je i tento dokument, akorát je dělán mnohem zábavnější formou. (07.04.2011)

Mám rád dokumenty, které jsou z reálné života o věcech, které nás obklopují, ale do kterých je velmi těžké proniknout. A tenhle dokument to přesně přináší. Dostat se do prostředí módního průmyslu je pro běžného člověka těžko proveditelné a i když mi to osobně nic neříká, tak je zajímavé sledovat, jak lidé, kteří jsou špičkami v oboru, pracují. Anna na začátku drží řeč o tom, že běžní lidé pohlížejí na ty, kteří pracují v módním průmyslu jako na opravdu jednoduché a hloupé. Po shlédnutí tohoto dokumentu jsem nenašel nic, co by mi tento názor pomohlo opravit. Opravdu je zde mnoho lidí, kteří se pohybují mimo tuto realitu, ale stejně jako všude zde najdeme i spoustu opravdu chytrých a zapálených lidí. Faktem zůstává, že tato část lidského snažení (značky, modelky ...) mi zůstává naprosto cizí. Ale jako dokument hodnotím tento film kladně. P.S. Ovšem většina modelek pracujících ve Vogue (i jinde) vypadá, že do druhého dne pojde hlady. (01.10.2010)

Opravdu zajímavý dokument. Nicméně lidi, kteří stojí v čele vydavatelství časopisu Vogue jsou skutečně zvláštní jedinci. Nejvíce asi ten tlustej černoch co nechodí hrát tenis v normálních šortkách, ale má na sobě nějaké odporné tepláky od Ralpha Laurena, tričko od Versaceho a doplňky Louis Vutton. Vypadal v tom sice stejně nesourodě jak nějaký náš spoluobčan z tmavší čtvrti. Ale podle něj z toho vyzařuje jeho styl o který nemíní za žádných okolností přijít. Děkuji, ale budu asi dál "běžným" smrtelníkem a nakupovat v "běžných" obchodech. Jak oni posměšně říkají. V "Kmartu". (23.09.2010)

Tento dokument rozhodně neocení každý, nicméně , jak píše jay are, pro fanouška módy je takřka povinností ho vidět ! Je snad snem každé milovnice módy (či milovníka ) být ,,přímo u toho" , když vzniká každoročně to nejtluštší číslo Vogue, které (s všemocnou Annou v čele, samozřejmě) určí, co se bude nosit a jaká kolekce naopak propadne na smetiště módních dějin. Někomu možná přijde řešení podobných věcí velice povchní, ovšem, přiznejme si, o tom, jak vypadáme, přemítáme všichni. Mnozí asi ne tak intenzivně, ale každý má holt jiné vášně. Jiní zas milují auta, jídlo a já nevím, co všechno. Každopádně při hodnocení by měl jít názor na m¨du stranou. Dokument je po všech stránkách výborně odvedenou prací, není příliš dlouhý a nezachází do extrémních detailů. Zkrátka je v něm jakási správná rovnováha. A tohle mu, bezohledu na náš postoj k odívání, nemůžeme upřít. (04.03.2011)