Obični ljudi
Ordinary People
Obsahy(1)
Během zdánlivě průměrného dne přijíždí autobus plný mladých vojáků, kteří jsou odvolaní do odlehlého vědeckého kraje, aby zde vykonávali děsivý a náročný úkol – zabíjet civilisty. Mezi povolanými mladými vojáky je i 20 letý Dzoni, který měl až doteď problém se zařazením do společnosti. Tentokrát se pohybuje od jedné popravy k druhé, je ovládán strašidelnými příkazy vojenského úřadu, a po velmi krátkém čase se v nelidských vojenských podmínkách zříká lidské morálky, empatie a soudnosti. Jak se jeho morbidní poslání blíží ke konci, hrůza jeho dosavadních skutků ho začíná dohánět a vhání ho do bolestivé, avšak nevyhnutelné konfrontace s vlastními činy. Režisér Vladimir Perisić svým snímkem, zasazeným do blíže neurčené doby i místa během balkánského válečného konfliktu, přináší netypický obraz psychologického dopadu hrůzostrašné války na ty, kteří ji zažili a byli její součástí. K podmanivosti Perisićova snímku přispívá i režisérův realistický a nesentimentální přístup k vykreslení psychického utrpení vojáků a jejich smíření se s hrůzostrašnou vojenskou (ne)morálkou. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (9)
Film pojednává o jednom dni v srbské armádě, který začíná jako každý jiný, ale postupně hlavnímu hrdinovi přináší drsnou lekci toho, co to znamená, když za člověka rozhodují jiní. Jsou konkrétní, morálnězávažé činy díky této "dělbě práce" snazší? Sotva.. Film je to hodně rozvláčný, naplněný samými dlouhými statickými záběry, které sugestivně navozují tíživé dusno horkého letního dne vyplněného převážně čekáním v opuštěných a zarostlých kasárnách. Chvílemi asi i na trpělivého diváka dolehne nuda (nebude-li mít "štěstí" jako já na "vtipné" průpovídky promítače), ale náročnost je vyvážena kratší stopáží. Celkově jde o zajímavý, typicky festivalový snímek, který má určitě něco do sebe. ()
80 minutový film a polovina času jsou nudné zdlouhavé scény. Rozhodně 20 letý Dzoni, který se stal profi vojákem aby v civilu nemusel hledat marně práci, podle mého úsudku nemá naprosto jakékoliv výčitky svědomí, když si jako sólista z nudy odstřelí mladičkého zatčeného....a vlastně ani nakonec neví kolik bylo výstřelů - kterými připravil o život jiné lidi. ()
Filmový debut Vladimira Perisice nehýří ani akcí ani dlouhými dialogy. Vidíme pouze výsek jednoho dne, nevíme, co předcházelo ani co bude následovat, nepronikáme ani do hlubších pohnutek jednotlivých postav. Strahá výpověď byla záměrná, já ale jako divák očekávám trochu víc. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií ()
Divák, který nebude předem vědět, o čem film je může mít pocit, že je přímým účastníkem děje. bude na tom stejně, jako vojáci. Asi do půlky filmu. Dále už je téměř nemožné, vžít se do jejich pocitů. Dlouhé statické záběry bez hudby a beze slov zde mají své opodstatnění.. Vladimir Perišič zvolil ten nejlepší možný způsob, jak k danému tému přistoupit. Nic nevysvětluje, nekomentuje, nechává diváka, aby si s ním poradil sám.... ()
Dlouhé statické záběry nebo naopak táhlé kamerové jízdy, minimální střih, nepřítomnost hudby a neherci jsou primárními prostředky, jichž režisér Vladimir Perišić využívá. Na diváka se tak lehce přenesou pocity hlavních hrdinů: dlouhé čekání a obavy z toho co se bude dít, úmorné horko, nuda, únava, apatie. Určitou změnu nabízí netradiční hledisko, kdy na válečné události nenahlížíme skrze oběti, ale pozorujeme vojenskou jednotku, toho dne jako popravčí četu, v rámci níž jako většího celku probíhá nivelizace vlastní identity a individuality. Hlavní hrdina postupně prochází odosobnělostí, lhostejností a dochází až k jakési robotické mechaničnosti, kdy si od původního mírného vzdoru a částečné lítosti a sounáležitosti, sám aktivně oběti vybírá. Svým minimalismem film nedokáže vzbudit okamžité a silné (ale o to prchavější emoce), ale naopak se zadře a je poměrně složité jej dostat z hlavy. ()
Galerie (5)
Photo © Pyramide Distribution
Reklama